Lezu ze spacáku a zjišťuji, že se mi v průběhu spánku nepodařilo zcela vystřízlivět… Respektive zcela vůbec… Je neděle, 20. listopadu léta Páně 2005. Poslední den našeho „Tradičního výletu za kulturou a poznáním“… Jsme v lucemburském Bereldange, ve vilové čtvrti, v Lídině bytu, kam jsme přijeli na pozvání bývalého spolužáka, Ondřeje Fily. Lídu, která odjela raději za rodiči do ČR, jsme vůbec neviděli, zato jsme snědli její guláš. Jelikož je tohle náš poslední den, den odjezdu, nenapadlo včera Ondru nic lepšího, než nás vzít do jeho oblíbené hospůdky „Bons Amis“, v překladu to je něco jako „Dobří přátelé“. Jo. Pamatuju si, že z něj vylezla moudrá věta typu „Kluci, to prostě musíte – zvlášť, když je to poslední noc výletu!“ Stylovější zakončení nemohl zvolit.

Tak jsme šli. Hospůdka byla od vilové čtvrti, kde jsme byli ubytováni, vzdálena asi jenom deset minut pěší chůze. Po patnácti minutách jsme tedy dorazili a Ondra nás poučil, že mají tři druhy piva a doporučil nám „zlatou střední cestu“ – tedy značku Mousel. Je to prý jako naše jedenáctka, a není drahý. Stojí jen 1,2 Eura. Dáváme na jeho rady, jelikož pořád tvrdí, že sem často chodí.

Sedíme za barem malé, ale stylové a útulné restaurace, kde jsme jedinými reprezentanty slovanského národa a východního bloku vůbec. Komunikace nám nečiní sebemenší problémy, protože jsme si dali každý po dvou pivech ještě před odchodem z bytu. A jak tak klábosíme o životě, objednáváme jedno pivo za druhým… Samozřejmě velká piva – ty jejich třetinky si můžou nechat pro sebe. Všímám si, že servírka má za barem nikoli účtenky, ale jakýsi sešit, ne nepodobný peněžnímu deníku. Každý host má svou kolonku, do které obsluha píše čárky.

Noc pokročila, servírka a ostatní hosté restaurace si nás zvídavě prohlížejí… Nepřijde mi, že bychom dělali hluk či jinak vybočovali z řady… Servírka zakládá novou kolonku… Tomáš saje sedmou jedenáctku, já saju sedmou jedenáctku, Ondra saje šestou jedenáctku a Honza po třech jedenáctkách píše sms. Navazujeme kontakt s obsluhou. Problém je, že servírka Řachel… - pardon, Ráchel - nemluví skoro vůbec anglicky. Většina lidí tu používá Francouzštinu. Když se díky konverzaci, odbývané „rukama nohama“ dozvídá, že jsme Češi, většině blízko sedících a samozřejmě i obsluze se viditelně uleví… Vzhledem k naší nadměrné konzumaci piva, na kterou nebyli – dle očividně malých kolonek – připraveni, se obávali, že začneme dělat nepořádek… Dopíjíme pivo a servírka ukazuje na hodiny. Je půlnoc, zavíračka. Už ve čtvrt na jednu ráno platíme a odcházíme z restaurace, jako poslední hosté. „Já jak jsem tady už dlouho nebyl, tak se asi hnuly ceny…“ Odpovídá Ondra omluvně na naše zvídavé dotazy, proč pivo nestojí Euro dvacet, ale skoro Eura dvě…

Stojíme před hospodou a čekáme na Ondru, než vyleze ven. Za deset minut vychází Ondra vítězoslavně z knajpy a mává nad hlavou telefonem: „Kucí, mam její číslo!“ Tomáš kroutí hlavou, stejně jako já s Honzou.

S ohromným rachotem jsme dorazili do bytu, který je v činžovním vila domě až úplně nahoře, v podkroví. Hrajeme šipky a pijeme pivo. Respektive dopíjíme. Když jsme se chystali na tento výlet, podcenili jsme, mou vinou, zásoby piva – tři kartony půllitrových plechovek jedenáctky… To jsem nás hodně podcenil. Nedalo se nic dělat – ten další karton, co jsme přivezli Ondrovi jako poděkování za pozvání, jsme společnými silami vypili a taky jsme mu vypili tu basu piv, co měl on a Lída v bytě pro běžnou denní potřebu. Dále jsme mu vypili i těch pár plechovek, které syslil v ledničce… O tom, že Tom s sebou měl i láhev slivovice, jsem chtěl taktně pomlčet, ale když pravdu, tak celou. Slíva lehla hned první večer. A že to byl nějaký večer! Jestli nevěříte, můžete se zeptat sousedky, která bydlí o patro níž. Ve dvě ráno na nás s ukrutným řevem přilítla a začala nám sprostě nadávat… Francouzsky neumím, ale nadávky to byly. Navíc, některá slova byla téměř „mezinárodní“… Docela mě to mrzelo, protože jsem se opravdu snažil zpívat co nejmíň falešně a i ten tanec s rejžákem nebyl, dle mého soudu špatný a na zemi mi to koště upadlo jen pětkrát. Takže fakt nevím, co ji mohlo tak vadit – ráno bylo přece ještě mladý! Ledaže… Už to mám… Ondra byl ten, kdo zpíval falešně! A to ji muselo dožrat! Honza to být nemohl, ten má hlas jak konipas a Tom seděl v křesle, kroutil hlavou a smál se na celé kolo…

Se sousedkou jsme se rozloučili s rejžákem v ruce, trošku ztlumili hi-fi soustavu a zavzpomínali na to, jak jsme jí dopoledne zaparkovali naše auto na jejím vyhrazeném místě. Ondra nám totiž řekl, že to místo nikdo nevyužívá.

Ale zpátky z finálnímu večeru… Ten lustr, o kterém jsem se zmínil v úvodu, mi stál v cestě do hajan a už ani nevím jak, se zajiskřilo a já držel lustr v ruce… No jo, já ho utrhnul! A ani nevylítly pojistky… Ve dvě ráno jsme tedy odborně lustr připevnili zpět a opět napojili šroubovákem, kterých má Ondra po ruce vždy dostatek, přívod elektrické energie. Touto třešničkou na dortu jsme večer zakončili a šli spát…

… Tom budí zbytek lazaretu. Na nedělním jídelním stole, na kterém díky prostřeným prázdným plechovkám a lahvím již téměř není volné místo, voní káva... Dávám si čínskou polívku, Honza taky. Ondra vstává velice pozvolna a Tom žvejká buchtu. Sedíme zkroušeně, výlet končí… Ondra přináší velký prázdný modrý pytel na odpadky, který plníme po okraj vypitým duralem. Po pár hodinách balíme, loučíme se a vyjíždíme směr domov. Samozřejmě bez Ondry, který zůstává…

A příště už napíšu o tom hlavním – o cestování po pamětihodnostech Evropy, na které byl tématický výlet zaměřen, slibuju..!

/Miloš Haken/