Sedíme právě v Sokolově v pizzerii a čekání na jídlo si krátíme různě – Ondra šteluje profi kameru, Honza cedí své briskně nejapné hlášky, já čistím Nikon a píšu tyhle bláboly do cestovního deníku… Tom je zcela potichu a listuje zakoupeným průvodcem… Po chvíli zvedne hlavu, poposune si prostředníčkem brýle na nose a zavře beze slova turistického průvodce za čtyřicet korun. „Hele, tak cos´ vykoumal v tý chytrý knížce..?“ Zeptám se ho. Tom suše odpoví, že pár hradů, které bychom měli stihnout, když to dobře půjde. „No, to toho vim…“ Opovídám. „Jaký hrady?“ Nedá mi má zvědavost. „Nejdek a Hartenberg – Hřebeny.“ Odpoví krátce Tom. „Aha…“ Na to já. Ondra blábolí něco o chutném pivu, Hans se blbě šklebí. Dostáváme pizzu, Honza jenom americký brambory. Nic víc si neobjednal, prý je dostatečně sytý a tohle schroupne jenom proto, aby jako neurazil.

Dojedeno, zaplaceno. Ještě než definitivně opustíme prostory restaurace, podnikám menší mezipřistání na toaletě, vypustit dvě točený dvanáctky. Cestou ven vidím, že na dveřích od WC je dvojjazyčný nápis označující onu místnost a pod ním fixou dopsané další překlady daného označení. Neváhám ani chvilku a propiskou, schovanou u foťáku, domalovávám nápis v dalším jazyce a připojuji obrázek. Tiše mizím z prostoru restaurace…

Cestou k autu procházíme areálem sokolovského zámku. Jelikož je hrad Nejdek více „z ruky“, navrhuje Tom jet nejprve na Hartenberg – Hřebeny. Usedáme do vozu. Ondra vytahuje zpoza středové opěrky mezi sedadly dva plzeňské plechovkáče. Tom kroutí hlavou a zároveň i klíčkem v zapalování. Otvíráme plechovky. Stokoňový šestnáctiventil poslušně naskakuje. Přiťukáváme si s Ondrou, Honza suší hubu. Opel se čtyřčlennou posádkou vyjíždí směr Hartenberg…

Na druhý pokus nacházíme zmíněný hrad a zastavujeme před úzkým šíjovým přístupem v předhradí. Zaostřuji pivem zkalený zrak na asi padesát metrů vzdálené hradní nádvoří. Vidím nápisy „Zde staví…“ a dále vidím v areálu pobíhat vlčáka a stavební dělníky… „To snad ani nemá cenu vylejzat“ Pronáším zklamaně. Tom kontruje, že když už jsme tady, tak tam vlezem, ať to stojí, co to stojí. Honza krčí rameny.

Opatrně procházíme hradní branou a hladíme si hlídacího vlčáka. Postupujeme dále a spatřujeme kdysi výstavný hrad, nyní v troskách… Klenby podštajfované, palác zřícený až do úrovně sklepení… Rozlehlý hradní komplex nás zavádí až na samý konec skalního ostrohu, kde je vstup do sklepení… Nikdo si nás zatím asi nevšiml… Sestupuji po mokrých schodech do neznámé tmy a ve sklepě vidím, že nic nevidím… Volám Honzu, ať mi jde posvítit mobilem. Když ho zapne, vidím, že ještě krok, a zahučel bych do cca půl až metr hluboké díry ve sklepě, která by bohatě stačila na zlomení nohy. Lezu ven.

Tom s Honzou mezitím procházejí polozříceným schodištěm do části zachovalého patra paláce a stojí na polozřícené klenbě. Lákám je odtamtud pryč. Pomalu tedy odcházíme z hradu, když v tom se k nám hrne chlapík… „A je to tu, pánové – průser!“ Sejčkuju. Chyba lávky. Z přiběhnuvšího člověka se rázem klube, tuším, že majitel nebo člověk co to tu má celé na povel. Nevyhazuje nás. Naopak. Dostáváme exkurz celým hradem a dostáváme se i do sklepa, kde parta nadšenců nedávno nově vyzvedla valenou gotickou klenbu. Prohlížíme si šachtu archeologického průzkumu a pokračujeme na hromady suti. Vstřícný přístup pana Loose, tak se, tuším jmenoval, nás mile překvapuje. Co nás překvapuje ještě víc, je povolení vystoupat po žebříku z neotesaných kuláčků na provizorní ochoz do výše třetího podlaží. S určitými obtížemi se ocitáme na ochoze a cítíme, jak naše těla pumpujou adrenalin. Neskutečný pocit… Po zhruba čtvrthodince kochání se výškou slézáme dolů, děkujeme vstřícnému průvodci a jdeme pryč z hradu, když v tom se z hradní věže ozve: „Chcééétééé nááá věééž..?!!“ Kouknul jsem se na Ondru. Ondra na Honzu, Honza na Toma, Tom na mě… Volám: „A-a-ani snad nééé…“ Víc ze mě při pohledu na 25 metrů vysokou věž, pokračující nově budovaným krovem o výšce dalších 15 metrů ani vypadnout nemohlo…

Za pět minut už já s Ondrou stoupáme po krkolomných a provizorních žebřících vnitřkem věže nahoru… Samozřejmě s sebou stále taháme velkou a těžkou kameru. Po několika minutách únavného výstupu se ocitáme na úrovni poslední řádky zdiva kamenné věže… Kolem nás jenom lešení, nad námi krov, vysoký až kdoví kam… Kolem nás cestuje po laně trám a vedle něho horolezec… Zajímavej pocit… Prdelej bych mohl skřípat pětku drát… Aby toho nebylo málo, jeden z party fachmanů na nás volá, ať jdeme ještě výš, až úplně nahoru, že něco takovýhleho už nikdy nezažijeme..! Lezeme svépomocí po konstrukci krovu a lešení, naprosto bez zajištění, ještě kousek výš…

Sedím na lešeňové trubce, mrazí mě v konečcích prstů. Jsme ve výšce zhruba 30 metrů nad zemí, bez jakéhokoli zajištění… Pod námi díra dolů v těle věže – zkratka na zem. Výš už nám strach nedovoluje… Ten výstup na ochoz paláce byl teda čajíček, když to srovnám s tímhle…

Mlčky sedíme a díváme se do kraje… Je krásný, slunečný podzimní den a vlahý větřík profukuje věžním krovem… S adrenalinem bych mohl na trh. A to netrpím závratěmi..! Štíty zříceného paláce jsou kdesi pod úrovní věže… a tedy pod námi…

Zde bych také rád upozornil na skutečnost, že mé módní, šedo-oranžové botasky Sparx se pro výstupy po lešeňových konstrukcích nehodí. Tu a tam mi ujíždí holt na trubkách cvička. Ruka, jejímž prostřednictvím se mé tělo drží konstrukce lešení, má v ten okamžik sílu, že by louskala kokosový vořechy…

Tvoříme skupinové foto s klukama, kteří to celé dávají dohromady. Vytažení zrcadlovky mě taky mohlo stát buď zrcadlovku – to v lepším případě, nebo jsem mohl absolvovat třicetimetrový průlet volným pádem dolů na skálu. Ani jedno, ani druhý. Děkujeme borcům – tesařům a pádíme dolů. Po nás nastupuje Honza s Tomem. Ne, že by se báli, to ne. Prostě jsme mohli nahoru jenom po dvou lidech, z důvodu nosnosti lešeňové konstrukce, letmo zavěšené kolem krovu a věže a také z důvodů prostorových.

Po chvíli již vidíme Toma s Honzou, jak nám z vršku mávají. Pořizuji v protisvětle jedno darebné foto. Klepou se nám kolena… Tohle jsme fakt nečekali…

Po absolvování Hartenbergu nás pan Loos ještě posílá na prohlídku zříceného pivovaru v údolí. Prohlídku sklepů ale po několika metrech vzdáváme, protože bez baterky je to o život…

Z dnešního dne máme zážitek nejen na celý večer, prosezený mezi místními v hospodě v Krásně, ale i na celý život… A abyste mi věřili, za článkem je připojen obrázek, který to všechno dokumentuje :)

Je na místě, poděkovat všem, kteří se o nás v tomto krásném kousku země, který není jenom těžní lokalitou, starali. Především je to pan Pavel Beran, paní Cinertová, hostinský – pan Zahrádka a také posádka hradu Hřebeny (Hartenberg). Zážitků z cesty po této části Čech je moc, ale to si nechám zase na nějaký další článek…

Abych Vám památku přiblížil, budu citovat turistickou info mapu: Hartenberg, Hřebeny. Založen okolo poloviny 13. století pány z Hartenberka, od poloviny 14. století královský majetek, kolem roku 1450 jej získali Šlikové, ale roku 1548 museli hrad opět postoupit vladařovi. Po několika dalších majitelích patřil v letech 1597-1761 pánům z Písnice, po nich Bredům a Aueršperkům. Za Josefa Aueršperka tu v letech 1819-1823 pobýval německý básník J. W. Goethe. Po roce 1945 hrad chátral, trámoví bylo napadeno dřevomorkou a v roce 1990 vyhořel. Od té doby je hrad uzavřen. – My máme informace, že byl podpálen dříve. Z původního hradu zachována vysoká věž, část paláce a sklepů a zbytky obvodové hradby. Po přestavbách z počátku 17. století a let 1661-1668 dostal barokní podobu zámku (tehdy vznikl velký jedno- a dvoupatrový palác s nižším mladším křídlem a kaple, datovaná do roku 1608). V paláci rytířský sál s nástropními malbami ze 17. století. – To už bohužel není pravda, z paláce jsou de facto jenom ruiny, které povstávají z popela jenom díky nadšencům…

/Miloš Haken, 2006/