Bývalý ředitel škol dožil svůj život na zaslouženém odpočinku ve svém rodišti ve Smrčí. Velká část jeho života je spojena také se Soboteckem a s Jičínskem. Byl to jeden z mnoha českých učitelů - vlastenců, který celý svůj život zasvětil škole a práci s dětmi. Jeho učitelské povolání zavedlo jej mimo jiné také na Jičínsko a zvlůáště v Dětenicích se na něj jistě ještě někteří občané pamatují a vzpomíná tu na něj možná řada jeho bývalých žáků. Část své pense prožíval také v Sobotce, než odešel strávit zbytek svého života do své rodné vísky na úpatí Kozákova.

Tady pak sám také velmi často vzpomínal na Jičínsko, na Dětenice a rád vyprávěl spoluobčanům také o Sobotce. Býval  odběratelem a pilným čtenářem časopisu „Zpravodaj Šrámkovy Sobotky“, kterého se nikdy nemohl dočkat. Ke konci života, když už byl nemocen, vžd si jen přál, aby se dočkal ještě aspoň jednoho nového  čísla tohgoto časopisu. Poslední léta byl už vážně nemocen a choroba mu už nedovolovala účastnit se různých přednášek a osvětových akcí, besed a různých večerů, které dříve vždy tak rád navštěvoval i se svou manželkou v místě posledního bydliště.

Máme-li vzpomenout na jeho životní dráhu, uveďme, že pan František Mareš se narodil 7. listopadu 1891 ve Smrčí na Turnovsku. Jeho otec se jmenoval rovněž František a maminka byla Božena, roz. Novotná. Otec byl drobným zemědělcem a tady ve Smrčí vlastnil malou zemědělskou usedlost.

Malký František navštěvoval první třídu Obecné školy ve Smrčí (byla umístěna ve statku u Pkleštilů v čp. 1). Jeho prvním učitelem byl Jan Mazánek ze Ktové, výborný kantor a šlechetný člověk, jak na něj později František Mareš tak rád vzpomínal. Do druhé třídy obecné školy chodil už ve Vesci (v sousední osadě) do tehdejší dřevěné školy. Jeho druhým učitelem byl Václav Hladík, tehdejší řídící učitel ve Vesci, otec pozdějšího ředitele Měšťanské školy chlapecké v Turnově Jaroslava Hladíka.

Ve svých dvanácti letech začal František Mareš chodit do Měšťanské školy v Turnově, kde jej učila řada dobrých züčitelů, na které později také rád vzpomínal a ktweří mu dali jedinečnou průpravu pro celý jeho další život i pro samotné jeho pozdější povolání učitelské. Mezi nimi na prvé místo řadil svého třídního učitele Josefa hejduka, pak ředitele Františka Doubka a Jana Poláka. Po dokončení čtvrtého ročníku měšťanky v Turnově byl roku 1908 přijat na Učitelský ústav v Jičíně, kde roku 1912 maturoval.

Po maturitě nastoupil vojenbskou službu u Zeměbraneckého pluku č. 2 v Linci v Horních Rakousích. Ve Starém Hypolitě u Vídně absolovoval školu pro důstojníky v záloze, načež byl jmenován důstojnickým čekatelem. Po ukončení jednoroční vojenské služby, během které se také naučil dokonale německy, vyučoval jeden rok na školách v Mašově u Turnova a ve Čtveříně.

Po vypuknutí první světové války musel hned od počátku nastoupit znovu vojenskou službu u Zeměbraneckého pěšího pluku č. 30 ve Vysokém Mýtě. S ním pak na počátku zimy 1914 odešel na ruskou frontu v tehdejší Haliči, nynějším jižním Polsku. S ostatními vojáky prodělal velmi krutou zimu v Karpatech. V květnu 1915 se zúčastnil těžkých bojů hlavně u Rymanova, to bylo při ústupu ruské fronty z Karpat.

Před tehdejší pevností Přemyšl byl raněn a léčil se v nemocnici v jageru v Uhrách a později v Teplicích v Čechách. Po vyléčení nastoupil znovu na frontu, byl na řece Stochodu, Štýru a nakonec na Zbruči, kde se fronta v zákopech ustálila. Koncem války dosáhl hodnosti nadporučíka a za první repbliky byl jmenován kapitánem čsl. armády v záloze.

Po skončení první světové války učil krátce v Poděbradech, načež odešel na Měšťanskou školu v České Lípě. Již předtím složil učitelské zkoušky pro měšťanskou školu. V České Lípě působil pětlet a v roce 1926 byl jmenován ředitelem Obecné a m,ěšťanské školy v Kamenickém Šenově.Pro obě školy byla tam v roce 1926 právě dostavěna nová školní budova. Tam pak působil dvanáct roků a řídil sedm až osm tříd školy. Sám vyučoval většinou němčině a dějepisu.

Mimo školu se tady věnuje Sokolu, Severočeské jednotě a Okresní péči o mládež. Po čtyři roky byl také členem městské rady, a to jako tehdy jediný Čech mezi jedenácti Němci. Přispíval vlastivědnými články do regionálního časopisu „Bezděz“, který tehdy vycházel v České Lípě.

Na podzim roku 1938 pod tíhou politických událostí musel opustit naše pohraničí a dostal se na Měšťanskou školu v Dětenicích na Jičínsku. Tam ho pro jeho vlasteneckou činnost v roce 1943 zatklo gestapo a měsíc nyl pak vězněn a vyslíchán v Kartoucích u Jičína.

Po válce od roku 1945 řídil Měšťanskou školu chlapeckou v Novém Boru - známém to sklářském středisku severních Čech. Odtud odešel později na zasloužený odpočinek. Tehdy se s manželkiou odstěhoval k příbuzným do Sobotky, kde chtěl zůstat.

Když mu ale v roce 1952 zemřela jeho žena, začalo jej to táhnout tam, odkud v mládí vyšel - do jeho rodiště pod Kozákov. Později se znovu oženil a s manželkou odchází skutečně sem do Smrčí, kde oba manželé trávili své stáří. Vždycky říkával: „Všude bylo pěkně, rád vzpomínám na Dětenice, na Kamenický Šenov, na Českou Lípu, na Sobotku s Humprechtem a s Kostí, toulávám se v myšlenkách v údolí Plakánku nebo v duchu usedám pod rozložitými větvemi Semtínské lípy. Ale tady ve Smrčí jsem přece jen doma! Tady jsem se narodil a tady chci taky zůstat až do konce svého života!“ Trochu smutně si občas zasteskl, že mu život nedopřál potomky, zůstal bezdětným.

A zde ve Smrčí také ředitel František Mareš svůj plodný život dokončil, zde zůstává navždy mezi svými. Z toho, co zde bylo řečeno, vyplývá, že jeho životní cesta nebyla vždy poseta růžemi, bývala i trním a hložím zarostlá. Byl to život plný překážek, plný cestování a stěhování, plný hledání nového a nového... Ale byl to život do poslední chvíle naplněný pilnou a poctivou prací, láskou k vlasti, k přírodě, k lidem, k rodnému kraji tady pod Kozákovem...

Podle vesecké kroniky připravil a vzpomínal František Mlejnek st.