Válka sílí a Němci chtějí od nás stále více. Chtějí, protože potřebují. Nařídili povinné dodávky jatečného dobytka. Obecní úřad musí každý měsíc vypsat nařízený počet kusů dobytka, který určení rolníci musí potom dovézt na jatky buď do Turnova nebo do Železného Brodu. Tam jej musí rolník dát za nepatrný směšný peníz do nenasytné tlamy našich německých okupantů.

V létě 1941, když válečná štěstěna Němcům přála, začali hlásat, že vítězství je už jejich. Myslili, že už jim patří celý svět. Nařídili proto všeobecnou velkoslávu pomocí velikého písmene „V“ - což znamenalo „Victoria - vítězství“. Na veřejných místech a podnicích se objevila téměř přes noc všude veliká „V“. Autobusy a vlaky jezdily pomalovány tímto symbolem německého vítězství.  Fanatikové, kteří sympatizují s Němci, malují vápnem nebo barvou veliká „V“ na stodolách, plotech nebo na sloupech elektrického vedení. V Loktuších se ale snad ani jediné „véčko“ neobjevilo.

Ve všech biografech se před promítáním hlavního filmu uvádí nejprve Filmový týdeník „Aktualita“, který je dobrým propagátorem nacismu. V každé „Aktualitě“ jsou na začátku známé „Kriegsberichten - Zprávy z bojiště“, kde samozřejmě Němci všude jen a jen vítězí. Nepřátelé říše jen padají, prchají nebo jsou zajatci německé armády. I na plátnech našich kin jedno město za druhým padá do rukou Němců. A nakonec se na plátně rozzáří veliké „V“. Je ověnčené německými dubovými ratolestmi a kolem veliký dvojjazyčný nápis“ „Deutschland siegt auf allen Fronten für Europa - Německo vítězí na všech frontách pro Evropu“. Nakonec zaznívá řízný marš německého parádešritu.

Válka se rozrůstá a Němci potřebují stále nové a nové zbraně. Na ně potřebují suroviny, které nestačí dodávat příroda. Proto se provádějí sbírky starých kovů. Židé jsou od Hitlera snad nejvíce pronásledováni. Každý Žid musí být na kabátě označen velkou židovskou žlutou hvězdou.

V září 1941 byly zavedeny lístky na odběr brambor. Spotřebitelům je mohou dodávat přímo výrobci, tj. rolníci. Obilí se nesmí už dávno volně semílat. Každý mlýn má určeny obce, které tam musí obilí mlít. Loktuše melou u pana Stanislava Zuny ve mlýně pod Dubeckem. Na mletí se vydává zvláštní mlecí povolení. Jsou určeny přesné dávky podle počtu členů rodiny. Semílání obilí „na černo“ se přísně trestá. Jisto však je, že určené množství mouky nestačuje nikomu, a tak se tajně semílá i přes všechny represe „na černo“. Nesamozásobitelé musejí kupovat mouku také „na černo“, protože příděl na lístky nikomu nepostačí.

Poddubecký mlýn  však všem dobře sloužil. Docházeli sem pro mouku lidé až z Bratříkova a z celého dalekého kraje. Pan mlynář Zuna se vydával sám ve veliké nebezpečí, ale rád lidem vyhoví, pokud jen může. Sám říkal, že v noci mnohdy nespí starostmi o sebe a o svou rodinu. Vždyť kdyby Němci přišli na to, že mele lidem „na černo“, jistě by ho to při současných trestech stálo při nejmenším zavření mlýna a možná i život.

Došlo už i na kuřáky. Na kuřivo byly zavedeny tzv. tabačenky, které dostával každý muž od 18 let věku, tj. i nekuřáci. Ti přenechávali svůj příděl cigaret nebo tabáku svým známým kuřákům, kterým příděl nestačoval.

Hned na začátku nového roku 1942 byla nařízena sbírka teplého prádla a kožichů pro německé vojsko. U nás se mnoho nesebralo. Dlužno poznamenat, že také situace s palivem je stále horší. Od 27. ledna 1942 je i palivové dřevo vázáno na příděl. Uhlí se rovněž dodává jenom na „uhelky“. K topení ani k vaření se nesmí používat elektřina, aby se ušetřilo proudu, který potřebují továrny válečného průmyslu.

 V dubnu 1942 došlo k rekvírování zvonů pro válečné účely. Nejdříve přišly na řadu velké kostelní zvony. Tak museli odevzdat zvony v Loučkách i v Turnově, kde zůstal jen jeden malý zvonek. U nás jsme zvonek nemuseli odevzdat, snad pro jeho malou váhu nebo pro jakost suroviny.

Od letošního roku má každý rolník nařízeno, kolik plochy svých polí musí osít mákem, který se pak musí dodávat státu. Rolníci proto sejí mák už i jako meziplodinu mezi burák (řepu).

V květnu 1942 byl v Praze zavražděn zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich. Hned na to bylo vyhlášeno stanné právo. Pro výstrahu obyvatelstvu byla dne 10. června 1942 vyhlazena středočeská obec Lidice u Kladna. Všichni muži tam byli popraveni, ženy poslány do koncentračního tábora. Lidické děti šly na vychování do německých rodin, nebo na smrt do plynu.

V létě 1942 byl zakázán volný prodej ovoce a zeleniny. Všechny tyto produkty se musely odvádět do sběrny. U nás byl sběrem ovoce pověřen obchodník František Drexner z Chutnovky, kterému se musely odvádět všechny plodiny: třešně, jablka, hrušky, švestky, zahradní jahody, borůvky, rybíz, angrešt apod. Pan Drexner vykupoval ovoce ve sběrně u Votrubců v Klokočí a u Drahoňovských na Dolích. Kdo chtěl, mohl ovoce donášet přímo až na Chutnovku.

Školní mládež musela sbírat pecky ze třešní a ze švestek. Z jejich jader se prý v továrnách měl vyrábět tuk. Vidíme, že to bylo se zásobováním čím dále tím horší. Také naše hospodyňky musely v kuchyních používat různé válečné náhražky. Místo pravého čaje je k dostání tzv. „čajovina“. Místo kávy nebo praženého žita se začala používat tzv. „melta“. Také koření už bylo málo a kdo neměl svou zeleninu, těžko ji sháněl v obchodech.