Okolí Jičína mělo před dávnými dobami zcela jinou podobu, než má nyní. I nynější Velíš byl tehdy hustě zalesněn. V lesích se proháněla zvěř všeho druhu a lákala k honům okolní rytíře. Ale nebylo radno vydávat se samotnému do lesů na lov, poněvadž hluboké hvozdy byly útulkem loupežníků, kteří osamělé lovce i chodce přepadali, olupovali je a o život jím ukládali.

Jednou se vypravil kníže s okolními rytíři, četnou čeledí, honci a služebníky na hon. Hlahol lesních rohů a štěkot smečky chrtů se rozléhal po lesích a štval zvěř z jejích úkrytů. Vtom spatřil kníže krásného jelena. Dlouhými skoky ubíhalo ušlechtilé zvíře před dorážejícími psy a v patách za ním kníže na bujném koni. Ani nepozoroval, že se vzdaluje od ostatní družiny. Teprve když jelen zmizel jeho zrakům v houštinách, zpozoroval, že zajel příliš daleko. Obrátil koně a chtěl se vrátit, ale nezapamatoval si směr. Čím více bodal koně a pobízet ho k běhu, tím hlouběji vnikal do neznámého lesa. Vtom se ozval v okolních houštinách pronikavý hvízdot. Jako když ze země vyroste, objevilo se šest silných zarostlých mužů. Černé široké klobouky měli hluboko vtlačeny do čela, na nohou měli vysoké boty a za pasem jim trčely dlouhé tesáky. Velmi se zaradovali, když spatřili knížete, který dal již mnoho jejich druhů popravit. Jejich divoké pohledy hořely pomstou. Dva z nich uchopili koně a ostatní strhli knížete k zemi dřív, než se z leknutí vzpamatoval. A již ho svlékli a o všechno obrali. .Potom jej přivázali k silnému dubu a z dálky stříleli šípy do jeho těla. V úzkosti se modlil kníže za ochranu k svatému Václavu, jehož byl upřímným ctitelem. A ne nadarmo.

Svatý vévoda ho zakryl svým tělem a smrtonosné střely zachycoval do svého pláště, takže nemohly knížeti ublížit. Brzy se však nabažili lupiči hry a zatoužili po krvi nešťastného rytíře. Jeden z nich vytasil meč, obrátil se k náčelníkovi a zvolal: "Pane, velíš, abych ho sťal? Velíš?" Náčelník jen pokynul rukou na souhlas. Loupežník tedy ustoupil na krok od odsouzence a rozpřáhl se k smrtící raně. Ale vtom jako zasažen bleskem skácel se k zemi. V prsou mu trčel šíp. A to se již řítili z houštin rytíři a zástup knížecích oděnců, vedeni dvěma věrnými psy na místo, kde byl připoután ke stromu jejich pán. Nastal divoký zápas. Překvapení loupežníci byli přemoženi, někteří v boji padli, ostatní bylí spoutáni a dopravení do vězení.

Kníže své zachránce bohatě odměnil. K dubu, u něhož měl být stať, dal postavit sochu svatého Václava. Na kopci pak později zbudoval pevný hrad a nazval jej Velíš na památku slov, jež mohla být jeho životu osudná.

10 zastavení v Českém ráji, Jaroslava Velartová, 1990

článek převzat z www.cesky-raj.cz - velmi pěkně zpracovaných stránkách o Českém ráji - jejich návštěvu doporučujeme..!