I přes naše Podkozákovsko vedly staré formanské cesty. Když přišlo zimní období, bylo to s jízdami opravdu horší. Stávalo se, že v podhůří byly silnice ještě holé, bez sněhu. Ale pak dále směrem k Železnému Brodu a k Tanvaldu bývalo již na silnicích sněhu habaděj! Proto bylo častým zjevem, že pivovarští přijeli s koňským nebo volským spřežením třeba do Vesce pod Kozákovem a tady těžké sudy přeložili z vozů na sáně a s nimi pak pokračovali dále do hor. 

To bylo ovšem něco pro veseckou mládež. Společnými silami dopravili prázdné ve Vesci připravené sáně až na kopec na Prackově. Sáně pak, obsypány chlapci a děvčaty, daly se v sílený let od Prackova dolů k Vesci. U oje býval nejsilnější a nejzkušenější chasník, přesto však se občas stávalo, že těžkou oj neudržel. Sáně opak vletěly, kam samy chtěly. Odřenin, boulí a někdy i zlomených údů bývalo z takových jízd bezpočet. Většina těchto krkolomných jízd prý končívala dobře, ale i tak bylo v mladické nerozvážnosti tenkrát více štěstí nežli rozumu.. Takhle se vozívala na pivovarských saních ve svém dětství a mládí i moje babička, narozená v předminulém století, když bydlela ještě ve Vesci. 

Tohle znám z jejího vyprávění, jak jsem si je zapamatoval. Dnes už pochopitelně ty dávné doby nikdo nepamatuje. Zbyly jen stručné zápisy na zažloutlých listech místních kronik a právě také ty vzpomínky, předávané z jedné generace na druhou.

František Mlejnek