Když tak jezdím po našich silnicích a pozoruji hustý dopravní ruch na nich, tu se často zamýšlím nad tím, jak by se naši předkové asi divili, kdyby se dnes mohli podívat na ty naše silnice a dálnice. A nemusely by to být ani příliš dávné generace! Lidé by nestačili otevírat oči nad tou spoustou vozidel, která dnes proudí po našich komunikacích. Řítí se tu desetitisíce osobních vozů, těžkých nákladních automobilů, zvláště nápadné jsou ty s označením TIR, předlouhé kamióny s návěsy, traktory, autobusy, dodávkové vozy...
Při takovýchto myšlenkách si často vzpomenu na to, co říkával můj otec, když vyprávěl, jak v jeho dětství a mládí byly silnice klidné a bezpečné, jak málo vozidel jezdilo. Spíše tu byly jen koňské potahy s vozy, ale aut bylo skutečně jen minimum. Tatínek se narodil na začátku minulého století (r. 1901).
Když jako malý školák viděl na silnici auto, to byla pro něj událost. Jen sem tam někdy se na silnici objevilo. Tu se pak děti z okolních strání běžely rychle podívat, jak ten nový neznámý dopravní prostředek vlastně vypadá. A měly to od domu k silnici dobrých pět set metrů, ale stačily tam doběhnout za dobu, nežli auto dojelo asi půl kilometru z Vesce na Špici.
Naše prarodiče by jistě nesmírně překvapilo také to obrovské množství dopravních nehod, kterých jsme denně svědky. Jsou jich plné stránky černé kroniky v novinách, vidíme je na televizních obrazovkách, slyšíme o nich v rozhlase... Proč to tak musí být? Jistě je tu na místě tvrzení, že vozidel je přespříliš, že na takové množství nejsou stavěny ani naše silnice, že je to prostě daň rozvoji motorismu... To ovšem nemusí být pokaždé pravda. To je jen jedna strana mince.
Ta druhá - to je nekázeň mnoha řidičů, často těch mladých, ještě nezkušených. Ti si jsou vědomi toho, že mají pod kapotou svého vozidla X koní, které chtějí využít. Chtějí se také pochlubit, jak už „umějí“ (nebo spíš neumějí) jezdit.Až přespříliš si věří a nemohou si srovnat v hlavě, co ten jejich silný automobil dokáže, jaké neštěstí může způsobit, zvláště je-li ovládán nezkušenou rukou mladého člověka. Mnozí jsou pak doslova hazardéry, když si myslí, že každá taková jízda musí nutně vždycky skončit dobře. Pravý opak bývá bohužel často pravdou! A to už vůbec nemluvím o alkoholu a o opilých řidičích na našich silnicích! To už je kapitola sama pro sebe - vrchol všeho zla!
Dalším vážným problémem na silnicích jsou řidiči těžkých vozidel, tzv. „tiráci“. Jízda s těžkým plně naloženým kamionem je zvlášť nebezpečná a nesmí se při ní riskovat. Víme, kolik takových kamionů, často s nebezpečným nákladem, se již ocitlo na našich silnicích (i kolem silnic) koly vzhůru? Škoda je pak těžko k vyčíslení, jak na vozidle, tak na přepravovaném nákladu. Ale což o to! To vše se dá nějak nahradit, něco zaplatí pojišťovna!
Ale ty ztracené lidské životy, těžká zranění mnoha nevinných lidí, bohužel přečasto i dětí, to vše se nahradit nedá. Kolik slz už způsobily ty těžké silniční nehody? Kolik lidských životů zcela zbytečně muselo vyhasnout? Kolik rodin ztratilo někoho ze svých nejbližších? Kolik lidí přivedly tyhle tragédie na celý zbytek života k trvalé invaliditě? Tohle by si měl uvědomit každý, kdo usedá za volant, uvědomit si, jakou odpovědnost na sebe bere, když otočí startovacím klíčkem a zařadí první rychlostní stupeň!
Ale kdeže loňské sněhy jsou?
Tak vidíte! Technika udělala nesmírný pokrok i v silniční dopravě. Za pouhé dvě, tři generace je to skok obrovský. Neškodí si to občas připomenout! Uvědomit si i jeho stinné stránky. Naši staří by se divili...
František Mlejnek