Zajímavosti

Vzhledem k tomu, že jsme v létě roku 2006 už jeden extra výlet podnikli, dalo by se říci, že jsme částečně poučeni z předchozích omylů. Ještě nevíme kdy pojedeme ani kam pojedeme, ale v kostech cítíme, že letos ještě Jawičky provětráme… :) Vzhledem k nestálosti počasí zavrhujeme jízdu v obyčejných gatích. Ono, popravdě, rozedřené rifle, vyztužené izolačním prádlem pana Jégra a za deště posílené vrstvou, tvořenou šusťáky z dětských let, není zcela ideální oblečení na motocykl, byť by byl sebestarší. Je rozhodnuto, v hlavách se zrodil masivní plán – další den, o přestávce na oběd, skáčeme do Renaulta a letíme do obchodu s pracovními oděvy v odlehlé uličce za Hotelem Beneš. Za přívětivý peníz pořizujeme dvě sady pogumovaných kalhot a bundičky proti dešti. Slušivá bahnivě – zelená barva nás okamžitě upoutala. Honza bere XL a já XXL. Sychrujeme to ještě víc a přikupujeme dva páry slušivých návleků na boty v apartní bílé barvě. Mít ještě plynovou masku, byli bychom kompletní. Mundůry jsou okamžitě překřtěny na „atombordely“.

Jelikož počasí je věc nejistá, bude start tohoto výletu dílem náhody, kouzlem okamžiku. Prozatím připravujeme v garážích motorky a pakujeme nenápadně věci, tak, aby si doma nikdo moc ničeho nevšiml. Inovací prochází i cestovní výbava – spacák a polštářek samozřejmě nesmí chybět. Jednak bez polštářku hůře usínám a za druhé si o něj pohodlně podpírám při dlouhých jízdách záda. Balím ho nejblíže k přední části sedadla. Avšak - kvalitní, ale neskladný lihový vařič se souputnickou lahví lihu necháváme doma a na jejich místo putují atombordely. Oblečení samozřejmě nepodceňujeme a tak si nechávám rifle od babičky zašít. Brát si nový kus oblečení na motocykl značky Jawa je holým bláznovstvím. Už jenom když vyslovím název „Jawa“, cítím benzín a jsem zaflákaný od oleje. Tento druh motocyklu se nedá, ani při sebelepším zacházení, udržet v čistotě. Po každé jízdě stačí odbahnit, odmastit, oflákat Vapkou a dotáhnout a doplnit šroubky. Poté to zase asi dvě stě kilometrů vydrží. Můj kousek navíc ještě pouští barvu.

Nadchází plánovaný den D… V předvečer jsme notně nervózní, jelikož v televizi hlásí přívalové deště a tak to na výlet moc nevypadá. Doma něco vytušili a hned začali z rukávu sypat moudra typu: „Bude pršet, nikam nejedete!“. V rámci slušnosti jsem, aby řeč nestála, odvětil: „Pršet nebude, jede se.“

Je ráno. Den D. Den nezávislosti. S Honzou jsme domluveni, že v případě sucha či mírného mrholení jedeme. Za bouřky a průtrže mračen však pojedeme buď pomalu, nebo výlet odložíme. Opět kolem půl sedmé ráno slyším mně dobře známý hluboký barytón Honzovy Jawy dvě stě padesát. Ráno je zahaleno oparem, usedáme na motocykly a babička se nás zvídavě ptá: „Jedete se projet, kluci, že! Tak nejezděte daleko, mají přijít přívalové deště!“ Kouknu se na Honzu, Honza se koukne na mě. „Jo, nebudeme to nijak přehánět, kdyby nás to náhodou někde nachytalo, tak máme pláštěnky.“ Odvětili jsme.

Kontrolky se rozsvítily, motory naskakují, zháší výstražná kontrolka dobíjecího okruhu, ručička tachometru se lehounce chvěje, asi samou nedočkavostí. Nasazujeme helmy, rukavice, dáváme v duchu sbohem prackovskému dvorečku, patičkou kopeme jedničku do špajzu a vyrážíme!

Moje červená potvůrka si asi usmyslela, že mě bude před každým dálkovým výletem permanentně strašit. Už ve Vesci motor přestává jít do otáček a nechce se mu. Lehce mě chytá nerv, ale pak si říkám, že to udělala minule, a že jí na to neskočím. Tvrdě podřazuji a dávám plný plyn. Přední kolo se lehounce pozvedlo a příčný řadový dvouválec opět chytil dech. Trošku mě čerstvě řehtajících dvacet kobylek uklidnilo.

Honza jede první. Přes Lomnici nad Popelku jedeme do pohádkového města Jičína, odkud přes Dřevěnice míříme směr Úbislavice a napojujeme se na hlavní tah na Trutnov. Trošku mě zneklidňuje lehce prosvěcující kontrolka dobíjecího okruhu. Jawy mají problém s dobíjením. 45 Wattové zapalování je žalostně málo. Přepínáme na obou motocyklech světla na polohu PARKING. V horších úsecích přepínáme na plný svit asymetrických bludiček.

Je chladné ráno a tak, projíždějíce lesním krkonošským oparem, drkotáme zuby a mneme si volnou rukou kolena. Rychlost kolem 60 km/h, víc je na omrzliny. Z Trutnova jedeme klikatou nekonečnou silnicí směr Náchod, kde si nás celníci zvídavě prohlížejí. Ano. Překračujeme státní hranici a naše stroje se poprvé za svoji kariéru v našich službách ocitají mimo lůno vlasti, plné slasti.

Jsme v polském městě Kudowa Zdrój. Zakupujeme pohledy a zasíláme rodičům i známým provokativní es-em-es zprávu tohoto znění: „Bardzo pjonkný pozdrav z Polska zasílají, proše pana, mototuristi Honza a Miloš“. Taťkův kolega z práce, Martin, mi vyprávěl, že když si tu zprávu přečetl, lehce změnil barvu. Zajímavý postřeh mám právě z tohoto města – ani obsluha čerpací stanice, ani obsluha stánku a bistra neumí ani slovo anglicky a dělá, že nerozumí česky. Požádat v Polsku o pohledy a známky se ukázalo být naprosto frustrujícím momentem.

Honza mezitím spravuje zip, který si právě u kalhot zničil. Zjišťuje, že oprava není možná ani za použití našeho různorodého nářadí, které s sebou vezeme. Kalhoty vyspravuje drátkem, kterého jsem klubko přibalil. Je to účinná alternativa izolepy. Mezitím přichází – dle toho, co jsme mu porozuměli – Litevec a obdivně si prohlíží naše socialistické klenoty. Říká (no, spíš maluje rukou ve vzduchu), že míval Jawu 350, typ 634 a že s ní přejel Evropu. Pak řekl, že teď má tohle, a ukázal na opodál stojícího japonského choppera. Podívali jsme se smutně na Jawy. Poděkovali jsme mu za rozhovor a navzájem si popřáli hodně šťastných kilometrů.

Z lázeňského polského letoviska pokračujeme dál po polské silnici, plné rozkopaných polských úseků, procházejících polskou renovací. Kolona na části silnice, po které chceme dojet do města Klodzko je neskutečná. Všude samý semafor, smrad, prach…

Vítá nás vytoužené Klodzko. Totální dopravní kalamita. Přemýšlíme, že to vezmeme po chodníku a objedeme kolonu kolem parku, ale to nemá cenu. Kdo ví, kde zrovna číhá bystrohlídka… :) Parkujeme v parku a jdeme vystát na poštu frontu na známky, které lepíme na pohledy z Kudowy Zdróje a píšeme známým provokativně pár čumkaret na památku. Po návratu z poštovního úřadu zasedáme v parku k lehké svačince. Ano, vážení. Karbanátky s rohlíky, které Honza koupil v Penny ještě na území ČR.

Z Klodzka pokračujeme placatou, ale hezkou krajinou po rovné, ale hezké silnici východním směrem. Jelikož přejíždíme tu hluboce „vykousnutou“ část České republiky, trvá to relativně dlouho a tak, abychom našim motocyklům trošku odlehčili od konstantní, skoro devadesátikilometrové rychlosti, děláme zastávku na močení.

Pokračujeme volnějším tempem dál. Rychlost mezi 70 a 85 km/h. Projíždíme města Zloty Stok, Kamienica a v Paczkowě přejíždíme čáru a vracíme se hraničním přechodem „Bílý Potok – Paczkow“ zpět do naší milé vlasti. Projíždíme pod úpatím Rychlebských hor směr Jeseníky. Ojíždíme pneumatiky Mitas na pestrých silničkách, svištíme městem Javorník a na půl cesty před městem Jeseník protíná naše trasa obec jménem Žulová, s kamennou věží, pozůstatkem hradu, která se po dostavbě kostela stala jeho součástí. Z Jeseníku valíme Jawy na Velké Losiny, městečko nechvalně proslulé díky čarodějnickým procesům, zinscenovaným inkvizicí v době dávno minulé. V Rapotíně odbočujeme vlevo na Rýmařov. Parádní cesta. Z Rýmařova, města básníků, jak by řekl Jára Cimrman, nabíráme směr jiho-jiho-západ. Jedeme směr Uničov. Ovšem cíl cesty je dnes blíž – ve vísce Sovinec, kde plánujeme nocleh. Víme, že je tu starobylý hrad.

Cestou prostou dopravního chaosu vstřebáváme nádhernou krajinou CHKO Jeseníky, tmavé cestičky jsou naohýbány do zvlněné krajiny, hrající zelení, protkanou hnědými štráfy polí. Cesty jsou pohodlné, jedeme příjemnou jízdou, kterou si na maximum užíváme. Rychlost mezi 55 až 80 km/h v „rychlejších úsecích“. Motorky poslouchají, koncert převodovky táhnou první housle ve formě třetího a čtvrtého rychlostního stupně. Jawy jakoby cítily to kouzlo nevšednosti, tu krásu pestré krajiny malířského plátna a jedou s obdivuhodnou lehkostí a ve svých chromovaných blatnících zachycují každičký odlesk té krásy, sobě na památku…

Je navečer, přijíždíme do vísky Sovinec. V tomto nevelkém sídle snadno nacházíme hrad téhož jména, před kterým parkujeme u lavičky motorky a rovnáme kosti. Honza má hlad, já na tom nejsem o nic lépe. Jdeme ku hradu, jako rytíři od železných koní. Hrad už má zavřeno, hospoda v předhradí je narvaná, ale na nádvoří ještě funguje jeden stánek. Zde konzumujeme polévku a nebráníme se rozhovoru se starší paní, která nám zpěvným dialektem cosi vypráví. Děkujeme za spartánskou večeři a jdeme s Honzou vyhledat místo ke spánku. Nechce se nám nikoho otravovat, a tak upouštíme od varianty noclehu uvnitř malé klenuté hradní branky či tajného vniknutí do zahrady restaurace. Začíná mrholit. Naše zraky padly na čekárnu na autobusové zastávce. Je rozhodnuto. Ještě předtím však jdeme do hospody, která se již trochu vyprázdnila a dáváme si na kryté terase, pod kterou jsme chtěli zakufrovat, další polévku a jedno pivo.

Po druhé večeři odcházíme směr čekárna. Je jako z pohádky – dvě lavičky, smrad, rozsypaný sud s odpadky… Ty lavičky nám seslalo samo nebe! Motorky jsme ze soucitu a ze strachu narvali do čekárny také a zajistili proti nenechavcům. Uléháme do spacáků, podložených karimatkami. Lavičky skýtají více pohodlí, než by se komu mohlo zdát. Ještě předtím, než usneme, asi dvě hodiny kecáme a pak už zavíráme oči… Když v tom slyšíme partu kouřících týpků, kteří jsou zjevně překvapeni tím, že dnešní večer zní v čekárně rezervace na jméno „motorkáři z Českého ráje“. Po čase odcházejí pryč. Venku leje jako z konve. Přívalové deště jsou tady. Silný liják buší do střechy čekárny a my pomalu usínáme…

Probouzíme se, krásně vyspalí, do deštivého rána. Zprvu téměř neznatelný splín je umocněn potoky dešťové vody, valícími se kolem čekárny. Déšť neustává, obloha vypadá výhružně. Píšeme zprávy domů, že jsme i dnes v pořádku a že se máme fajn. Svačíme a uvažujeme, co dál. Honza říká, že čekat je nesmysl, déšť přejde buď až odpoledne, nebo taky vůbec. Je rozhodnuto. Navlékáme zánovní mundůry – atombordely, návleky a loučíme se za deštivého počasí s naší záchranářskou noclehárnou. Splín je pryč, radost ovládla naši mysl!

Od blatníků teče proud vody, na skle tachometru stojí voda, po plexiskle helmy tečou potoky. Atombordel drží! Paráda. Jenom to má jednu chybku. Návleky sice vodu také výborně zadržují, avšak nepočítali jsme s tím, že když člověk stojí, je délka nohavic dostatečná – ovšem při sezení na stroji je tomu naopak.

Ve Šternberku zastavujeme na benzínce a vykonáváme ranní hygienu, dá-li se tomu tak říct. Paní za kasou je milá, jako většina lidí, které jsme v tomto koutu země potkali. Zakupujeme něco jídla, benzínu a samozřejmě i mapu Olomouce a okolí.

Na půl cesty mezi Šternberkem a Olomoucí je však déšť tak silný, že délka nohavic se stává žalostným problémem. Zastavujeme v jedné vesnici při cestě a v sámošce kupujeme igelitky s potiskem „Jameson – Irish whisky“ a vyrábíme z nich, za pomoci izolepy, chybějící část nohavic.

Další cesta lijákem je jako pohádka. Atombordel nepustí ani kapku, je to v suchu! Když přijíždíme do Olomouce, déšť už polevuje. V rámci obliby památek se rozhodujeme, že najdeme Klášterní Hradisko. Zde už déšť skoro ustává a dá se říci, že jenom mrholí. Po prohlídce exteriéru Hradiska jedeme do centra Olomouce. Proplétáme se různými obchvaty, uličkami centra, až nakonec přijíždíme na hlavní náměstí, kde již déšť téměř ustal a je to jenom „sem tam kapka“. Sundáváme mundůry a jdeme na prohlídku města, kterou začínáme v internetové kavárně. Zde koukáme na pohyb oblačnosti dle družice Meteosat. Honza říká: „V poledne je po dešti“. Ještě mění, jakožto zkušený programátor, výchozí www stránku na tu naši, prackovskou a jdeme ven. Je přesně dvanáct hodin, zvony bijí poledne a náhle vychází slunce. Honza se usmívá. Já taky.

Prohlídka města pokračuje úžasným chrámem, naproti němuž je postavena příšerná socialistická budova. Prohlížíme si interiér a chceme na věž, která je zatím ještě z důvodu nedávného deště zavřena. Jdeme se ještě podívat kousek dál, kupujeme hamburgery a následně se vracíme zpět ke kostelu, kde už vidíme, že věž je otevřena. Lezeme nahoru a odměnou nám je krásný rozhled s panorámaty města Olomouce.

Jelikož nám počasí přeje, rozhodujeme se, že pojedeme ještě dál, dál na východ. Ještě předtím však dopínám řetěz, který se po tolika výletech musel nutně vytáhnout. Také si libuji, jak to s tvrdším převodovým poměrem lépe dupe. Jen mi dělá starost klepání pístních čepů. No jo, ale toho jsem se bál už minule, předminule, předpředminule,… Honza je se strojem spokojen, avšak také zjišťuje, že na to, že má stejně slabé dynamo, jako já, má příliš mnoho silných světel a elektřinu baštících blinkrů… Lehká oprava je dokončena, míříme na Lipník nad Bečvou, a zajíždíme na hrad, proslavený uměleckými kováři – Helfštejn. Parkujeme motorky, já opět používám své zaolejované prkénko a jdeme ku hradu. Zde dojídáme zásoby a dáváme si polévku v hradní hospodě. Vstupenky na „plný okruh“ již máme zakoupeny. Jak jsme dojídali u stolečku zbylé buřty, Honza si zvídavě prohlížel mapu a zeptal se mě: „Víš, co je kousek odtud..?!“ Na jeho tváři byl šibalský úsměv… „Slovensko…“ Odpovídám. „JO! A když je to jenom pár desítek kiláčků, tak to prostě MUSÍME!“ Kontruje Honza. Je domluveno. Po prohlídce hradu, ze které Honza samou nervozitou a rozrušením z cesty k bratiom Slovákom nemá zhola nic, vyrážíme kvapně směr Slovensko. Rád bych podotknul, že komu něco říká spojení umění a kovářství, měl by Helfštýn navštívit. Stojí to rozhodně za to!

Vracíme se do Lipníku nad Bečvou a pokračujeme na Hranice, odkud musíme, po menším bloudění a hledání optimální cesty, absolvovat objížďku, abychom se dostali do Valašského Meziříčí. Pokračujeme na Rožnov pod Radhoštěm. Odpoledne pomalu předává žezlo navečeru a tak v Rožnově zastavujeme u supermarketu a zakupujeme něco dobrot, abychom doplnili vypleněné zásoby. Při výjezdu máme kapku strach, jelikož na křižovatce hned za obchodem stojí policejní hlídka. Nezastavili nás. Na tom poctivém blikání a svícení jsme sice vybili baterky a donutili kontrolky dobíjení jasně svítit, ale máme to v klidu.

Kopce se začínají zvedat a za námi jedoucí auta pomalu, ale jistě tonou v mračnu fialového oblaku, vzniklého dvoudobým spalovacím procesem motorů Jawa. Prostřední Bečva, Horní Bečva. Stoupáme mezi Vsetínskými Vrchy a Moravskoslezskými Beskydy do závratných výšek, k hraničnímu přechodu Bílá-Bumbálka – Makov. Je tu pěkná klendra. Přejíždíme státní hranici a kousek za ní, ještě před Makovem, děláme malou zastávku. Pohledy se nám již v trafice nedaří zakoupit, mají už zavřeno. Rozděláváme klobásky z Rožnovského marketu a cpeme se. Kolem nás projíždí kohorta motorkářů a jedna motorkářka – tandemistka má na helmě nalepená ouška z plyšového medvídka. Mávají, my máváme také, doprovázeje pohyby rukou smíchem, vyvolaným medvědími oušky. Posíláme sms ve slovenštině, aby doma věděli, co jsme zač.

Jedeme ještě kousek dolů, do Makova. Zastavujeme a jak tak stavíme motorky na stojany, koukáme, že na hromadě zavazadel zůstal rozdělaný pytlík s vakuově balenými klobáskami. „To nechápu – jakto, že to nespadlo?!“ Kroutí hlavou Honza. „Nevím, to byl mazec, těma zatáčkama dolů, o to víc mi to nejde na rozum…“ Hm. Vytahujeme foťáky a fotíme si na důkaz našeho putování slovenské nápisy. Valíme stroje zpět.

Je už večer a slunce prostrkává poslední své paprsky skrze opar mlhy a mračen. Projíždíme krásnou nízkou oblačností, klikatými horskými silnicemi, doprovázeni romantickým západem slunce. Tohle je asi nejsilnější moment celého motovandru… Těžko popsat… Zkuste zavřít oči a představit si to…

Za tmy sjíždíme do Rožnova, kde na poslední chvíli stíháme kemp, kde chceme zakufrovat. Ještě, že máme drobné – kasu už mají uklizenou, ale rádi nás ubytují. Za námi zahřměl japonský motocykl. Boleslaváci! Kluk s holkou. Říkáme jim, že to ještě stihnou, a jedou s námi vybrat místo. S Honzou jsme našli místo téměř bez komárů, u rezavého plotu s výhledem na polorozbořenou fabriku. Jelikož máme opět dvě vděčné celty, vyrábíme díky lankům – „gumicukům“ krásnou předsíňku, která je větší než stan, jenž je ukotven za – teď již ohnuté – túje, rostoucí kolem a za naše motocykly. Jestli o tohle někdo zakopne, tak zabije nejen sebe, ale i nás a ještě mu namlátí ty čtyři napružený túje… Boleslaváci stojí a kroutí hlavami… Pak vypráví, jak s partou kamarádů přejeli na třech Jawách Californian Alpy. Zvou nás na pivo do hospody, ale my s díky odmítáme. Ráno brzy vstáváme a tak potřebujeme být na cestu vyspalí a čilí.

Ráno se probouzíme do chladného, mrazivého rána. Všude rosa, motorky úplně mokrý a tachometry zamlžený, nic není vidět… V šest ráno, po sbalení čínského stanu a narovnání zdeformovaných tújí, startujeme prokřehlé stroje a rychle upalujeme pryč, abychom nevzbudili celý kemp. Stačí polovina.

To neklepou pístní čepy, to nám drkotají samým mrazem zuby… Jedeme zpět přes Rožnov pod Radhoštěm, Valmez, Hranice, Lipník nad Bečvou a znovu projíždíme Olomoucí, kde opět děláme zastávku. Z Olomouce už nastupujeme cestu zpět a po široké a pěkné silnici valíme motorky směr Litovel, Mohelnice, Moravská Třebová a kolem Svitav do Litomyšle. Cesta ubíhá, pístní čepy ramplujou, benzín mizí… Rychlost, dle tachometrů, doslova polykajících kilometry, 80 – 110 km/h… Místy trochu křeč, pocit jako z jízdy na pračce ROMO – Tatramat, ale co. Nám to nevadí, ba naopak! K Jawám a nízkorozpočtovému výletu tohle prostě patří..! :)

V Litomyšli parkujeme rozžhavené stroje na náměstí a jdeme si do bufetu nacpat nácky. Potom se vydáváme na prohlídku města, zakupujeme pohledy a já navíc v infocentru epesní klobouček s nápisem „Litomyšl“. Potom už jedeme na předem domluvené místo srazu s Honzovým taťkou, panem Kopalem, které je na okraji Litomyšle.

Jel právě s náklaďákem z Chropyně, byl pro nějaký plastikový vaničky nebo co. Pan Kopal nás obdarovává Tatrankou a po krátké řeči se loučíme, přejeme si pohodovou cestu a vyrážíme všichni směr domov…

Vysoké Mýto, Holice, Hradec Králové, Hořice, Jičín. Poslední tankování. Zde také zjišťuji, že ten ukrutnej rachot vyrábí uvolněný řetěz. Řetězová sada je po sezóně 2006 na odpis. Jedeme smutně dál, výlet končí. Ve Ktové děláme zastávku, abychom se poradili, co a jak dál. Ptám se Honzy, kolik máme kilometrů. Honza přepočítává. Má totiž tachometr v mílích a ten můj, v kilometrech, má zase rozbité počítadlo. Honza říká, že máme asi 950 km. Ptám se ho: „Myslíš na to, na co já..?“ Honza koukne na hodinky a říká: „To by mohlo vyjít. Domů dřív nejedeme, dokud tam nebude aspoň tisíc kilometrů!“.

Turnov, Liberec… Míříme směr Hrádek nad Nisou, překračujeme státní hranici a projíždíme Pojarówem. Cílem je Zittau – Žitava. Zde zajíždíme do úplného centra, kde parkujeme zaolejované stroje před radnicí a jíme salám s houskou. Je podvečer a kolemjdoucí Němec okukuje stroje a říká: „Hm, Jawa, es ist wirklich wunderschön!“ :) Zvoní mi telefon – taťka. Odmítám hovor a píši mu zprávu, že mu to teď nemůžu vzít, že mám německou síť. Dobrý šoky. Nejdřív sms z Polska, pak ze Slezska, Moravy, Slovenska a teď tohle.

Dojídáme a míříme už opravdu domů. Je podvečer, ráno před půl pátou vstávám a jedu na služební cestu přes celé Krkonoše, Honza jde brzy ráno také do práce… Ne, nejsme blázni. Jenom jsme si ten výlet užili..! :) Celkový stav počítadla kilometrů se zastavuje na hodnotě 1.050 km za necelé tři dny. Mazec! Doma na nás sice koukali s vytřeštěnýma očima, ale byli rádi, že jsme doma a atmosféra byla daleko příjemnější, než před odjezdem. Asi bychom měli jezdit častěji… :)

Už teď přemýšlíme, kam se podíváme příště, zda-li nám budou okolnosti, počasí, stroje a tak všechno okolo přát, abychom mohli zažít další parádní výlet…

/Miloš Haken/