Historie
Legendy - O Čertově ruce
Dlouho, dlouho tomu, co v Pelešanech žil chalupník Bárta. Chudý byl jak kostelní myš, chaloupku měl malou, střechu na stranu po krčenou, porostlou netřeskem. Těžké bylo živobytí pro Bártu i pro jeho ženu. Bárta tu i tam u sedláků podělkoval, jeho žena také, a když u těch nebylo co dělat, chodil do lesa na klestí, aby si alespoň na zimu zásobu udělal, aby se ženou zimou neumřeli.
Legendy - O Babinci
Bylo přáním jedněch rodičů, aby se jejich jediný syn Hanuš stal knězem. Dali ho tedy na studia do Prahy. Když jednou přijel zase domů na prázdniny, zavedla ho náhoda k malé chaloupce na Prachově. Právě odtud vycházelo děvče na trávu. Hanušovi se hezká, usměvavá dívka zalíbila a nabídl jí doprovod. Ani dívce nebyl příjemný mladík proti mysli, a tak se stalo, že se mladí lidé do sebe zamilovali. Slovo dalo slovo a Hanuš si přes odpor rodičů vzal děvče z chaloupky za ženu. Ale tím si proti sobě velmi popudil obě své báby a pratety, které z něho chtěly mít kněze a přímluvce u Boha za jejich hříšný a zlý život. Snažily se všemi prostředky mladé lidi rozvést, a když se všechno jejich úsilí ukázalo marné, upsaly se ďáblu, jen aby za každou cenu zničily štěstí mladého páru.
Legendy - Jak vznikly Malobratřice
Bylo to dávno, ještě driv než lidé přišli na jméno Přepeře. To byla jedna vesnička a ta ještě neměla jméno. Ale chytří lidé, kteří v ní žili, na jméno brzy přišli. U té vesničky totiž byla Předpřeže. To je taková stáj, kde měl majitel vždy čerstvé koně, které si vozkové, kteří tudy jeli, za nějaké ty peníze vypůjčili. A tak toto slovo lidé všelijak komolili a vzniklo z něho Přepeře. Tak ještě driv než vzniklo toto jméno, stávaly se takovéhle příhody.
Legendy - Loupežníci na Drábovně
Drábovna dostala jméno od loupežníků - drábů, kteří ohrožovali zdejší krajinu četnými loupežemi. Jednou odnesli ze vsi Volavce s bohatou kořistí i nějakou dívku. Jmenovala se prý Strýcmandová. Z radosti nad zdařilým lupem hodovali a popíjeli ve svém pelechu po celou noc. Ale dívce se podařilo uprchnout. Doběhla k rychtáři Vávrovi na Volavec a vyprávěla mu o všem, co se jí přihodilo.
Legendy - Les Peklo
Asi čtvrt hodiny cesty od Přepeř na západ se rozkládá pěkný lesík. Více než před sto lety to I( byl největší a nejhlubší les v celém okolí. Husté koruny stromů nepropouštěly sluneční , paprsky, takže v něm bylo temno i za slunečných dní. Jeho černá barva se z dálky rýsovala I ostře na obzoru. Již tehdy se říkalo, že v lese straší,a každý se mu raději vyhnul. Kdo přes něj musel jít, ten si oddechl, když měl smutný les za sebou.
V blízkých Malobratřicích žili v té době dva bratři, jejichž jména si už nikdo nepamatuje. Když oba dorostli v muže, zmizeli ze vsi. Brzy se však vypravovalo, že byli v lese spatřeni dva divní muži, jeden druhému podobný jako vejce vejci. Objevili se vždy znenadání a právě tak rychle zmizeli. Byli všude a nikde. Na jednom konci rozsáhlého lesa postrašili ženy lámající suché dříví, že nestačily ani otýpky posbírat. Malou chvilku na to na druhém konci obrali pocestného o všechno, co nesl. Měl-li v nůši něco k jídlu všechno mu vybrali, nůši naložili kamením a hnali ho před sebou, div pod tíží ducha nevypustil.
Na obranu nikdo nepomýšlel. Jen jednou nějaký řezník udeřil jednoho z nich tlustou holí, ale ta mu vyletěla z ruky zlomená na dva kusy. Řezník zlostí hlasitě zaklel, ale jen hrozný chechot, při kterém stydla krev v žilách mu byl odpovědí. Měl co děkovat dobrým nohám, že utekl. Zdráv by byl nevyvázl.
Přepeře tehdy patřily k solecké faře takže i pohřby se hrávaly lesem přes Malobratřice k Solci. Když byla mrtvola vezena k poslednímu odpočinku a pláč příbuzných se ozýval lesním tichem, doprovázeli jej z dálky oba bratři houkáním a pokřikováním. Není divu, že se lidé děsili a utíkali z průvodu. Takové kousky prováděli bratři po celou řadu let.
To těžce nesl rytíř z Radonic, jehož statek stával v Solci. Když i on a jeho čeleď na sobě zažili zlobu obou bratří, umínil si rytíř, že se jich zmocní. Velkými odměnami získal mnoho statných mužů, obklíčil les, oba bratry zajal a spoutané odvedl do Solce. Měli být ještě toho dne zastřeleni. Připoutali je ke stromům a deset myslivců zamířilo pušky na jejich prsa. Ale jaké bylo jejich leknutí! Všechny kule se odrazily, aniž by odsouzencům ublížily. Rytíř tedy poručil, aby spoutaní bratři byli popraveni mečem. Ale ani ten jim neublížil. Diváci se hrůzou rozprchli, bratři přetrhali provazy, jimiž byli spoutáni a zmizeli opět v lese.
Teprve nyní pocítil rytíř celou tíhu jejich msty. Ubližovali jeho lidu kde mohli, až se zdaleka lesu vyhýbal. Od té doby byl les nazýván Peklem a bratři jeho ďábly.
Uplynula řada let. Jednou přišly ženy, sbírající klestí, k malé jeskyni ve skále a nalezly tam oba bratry ležet mrtvé. Zpočátku se domnívaly, že je to opět jeden z jejich četných žertů, ale když se těla nehýbala, odvážily se blíž.
Tu se teprve poznalo, že to byli obyčejní lidé, ale s tak tvrdou a pružnou kůží, že jim žádná zbraň neublížila. Byli pohřbeni ve společném hrobě.
Po mnoha letech byly hroby vykopány. A tu se ukázalo, že jejich kůže v zemi nezetlila, ale byla právě tak zachovalá, jako by byli pochováni včera. Není to dávno, co zemřeli pamětníci, kteří vykopané mrtvoly v solecké kostnici viděli.
Dalších 10 zastavení v Českém ráji, Jaroslava Velartová, 1996
článek převzat z www.cesky-raj.cz - velmi pěkně zpracovaných stránkách o Českém ráji - jejich návštěvu doporučujeme..!