Historie

V blízkém okolí však neloupil, raději se pouštěl dál a domů se brával oklikami, aby nikdo nevypátral, kde 'bydlí. Jednou se také jeho žena vydala dolů pod les a přinesla něco živého v klíně. Byl to sedlák s dvěma dobytčaty zapřaženými k radlici. Když jej postavila na stůl, vypadal jako hračka. Obr však ženě nedovolil, aby si jej nechala. "To je člověk, sedlák," vysvětlil jí. "Takoví chovají stáda a pěstují obilí, kterým se my obři živíme. Dej pozor, ať mu neublížíš! Až naše obří pokolení nadobro vymře, tito malí zalidní tvář země. A po nich přijdou jiní, lidičkové tak malincí, že jich bude v peci dvanáct mlátit a pohodlně se tam vejdou. Tohohle seber opatrně do zástěry a pojď mi ukázat, kdes ho našla, zase ho tam odneseme." I vydali se na pole a poděšeného rolníka postavili i s jeho potahem do brázdy, již prve vyoral.

Po čase Dráb ovdověl. Zastesklo se mu osamělému v divokých skaliskách, pořádek neměl, kale si uvařit neuměl, i vydal se pro nějakou hospodyni. Dostal se k Jizeře a nedaleko Vranového uviděl děvečku, která se mu líbila. Lapil ji do hrsti jako vrabčátko a že musí s ním. Děvče plakalo, prosilo, ale nic naplat, musela do skal. Tam mu obr domlouval, aby se ho nebálo, že mu neublíží, ale musí mu vést domácnost, jak nebožka dělávala, a vždycky po obědě ho vískat ve vlasech, aby se mu pěkně spalo.

Co měla zajatkyně dělat? Posluhovala Drábovi. vařila mu ve velkých kotlích. co donesl. Uspávala svého pána, ale novému osudu nemohla nijak zvyknout. Za dne jí čas utekl, práci byla zvyklá a nestýskala si na ni, ale večer vždy toužebně myslila na domov a nejednou si hořce poplakala.

Jednoho dne, když 'byl Dráb zvlášť spokojen s obědem a v dobré náladě, odvážila se ho poprosit, aby jí na den dovolil domů. Obr se rozmýšlel, ale když mu svatosvatě slíbila, že se vrátí, dal se obměkčit. Pro jistotu však pohrozil, že ji zahubí, kdyby nedodržela slib.

To ubylo na Vranově divení, když se děvče dávno oplakané objevilo před rodným stavením! Všichni mysleli, že se utopila v Jizeře. Teď žasli, když vypravovala, jakou má službu. "Aspoň se dozvíme, kde zůstává ten škůdce," radovali se, "teď se mu konečně dostaneme na kobylku. Nic neplač, vezmeš s sebou pytlík hrachu, 'budeš házet po zemi, my se zítra za tebou vypravíme a po obědě, až usne, svážeme obra provazy a potrestáme ho." Ujednáno, ale nevykonáno. Ptáci sezobali zrnka hrachu a druhého dne dívka marně čekala na své krajany. Domyslila se, co se stalo, že ztratili její stopu.

Když podruhé prosila, alby směla domů, Dráb se již tak dlouho nerozmýšlel jako poprvé. Tentokrát jí dali doma velikánské klubko příze, aby je cestou odvíjela. I vzali druhého dne s sebou dvanáctiloketní panský žebřiňák a veliká kola nejsilnějších provazů, po niti našli cestu a přišli pravě ve chvíli, kdy obr usnul nejtvrdším spánkem na svém loži, skalním výstupku. V mžiku byl hustě omotán provazy na rukou i na nohou. "Teď se ani nehne," radovali se Vranovští a čekali, co řekne, až procitne. Dráb se probudil až za hodnou chvíli. Dívá se udiveně, kolik se okolo něho hemží lidí, a ptá se po své služebné. "Tu už neuvidíš," smáli se, někteří však radili, aby mu ji přivedli, že ji snad chce obdarovat za práci. "Co by," namítali druzí, "spíše by ji potrestal za to, že nám ho zradila, kdož ví, neumí-li čarovat!"

Obr chvíli mlčel, potom povídá: "Kdybych jen chtěl, vy červíčkové, všecky ty vaše nitě bych vám přetrhal, ale jsem stár, dívku jste mi vzali, dělejte si se mnou, co chcete."

Byl to kurs perné práce, nežli spoutaného obra snesli dolů po písčitém svahu a naložili na žebřiňák. Ani nestačil, nohy mu visely přes vůz.

Snad uznal ten obr, že se lidí natýral dost a dost, i chtěl je obdarovat. Než se povoz rozjel, povídá: ,;Až bude slunce vstávat na den sv. Jana, pozorujte, na kterou borovici nejdříve zasvítí - pod ní leží můj poklad."

I ti lidé z Vranového byli zdá se dobrosrdečnější, než se jevili obrovi v prvních okamžicích. Odvezli Drába někam daleko, dalekánsko, aby se víckrát nevrátil. Snad mu cestou oči zavázali, kdož ví, a zanechali ho za horami, aby tam pokojně dožil své poslední dny.

O sv. Janu nezapomněli na obrovu radu, ale nikdy se jim nepodařilo vyčíhat, na který vrcholek padly první sluneční paprsky. Pokladu se tedy nedokopali. Mládenci z okolí však poslechli rady starých lidí, aby v pašijovém týdnu skákali z obrova lože. Kdo poslechl, toho prý nikdy nebolely nohy. Snad něco z obrovy síly zůstalo zachováno v místech, kde žil. Proto ve statku ve skalách prý žili feksti - muži sice nepříliš velicí, ale obdaření neobyčejnou silou a nadaní většími schopnostmi než ostatní lidé.

10 zastavení v Českém ráji, Jaroslava Velartová, 1990

článek převzat z www.cesky-raj.cz - velmi pěkně zpracovaných stránkách o Českém ráji - jejich návštěvu doporučujeme..!