V. Kurdnáč, ADRESÁŘ POLIT. OKRESU TURNOVSKÉHO. České menšiny: Hodkovice – Jablonec n. N. – Liberec. 1904 - ADRESÁŘ a popis politického okresu TURNOVSKÉHO. OKRESY A MĚSTA: Turnov – Český Dub. ČESKÉ MENŠINY: Hodkovice – Jablonec n. N. – Liberec, Český Šumburk – Tannwald. SESTAVIL A VYDAL VÁCLAV KUDRNÁČ. V TURNOVĚ 1903. NÁKLADEM VÁCLAVA KUDRNÁČE. TISKEM JANA JIRÁNKA...
Naproti Hrubé Skále stojí vysoká skála Prachovna. Vypráví se, že kdysi za husitských válek přitáhl Žižka se svým vojskem také pod Hrubou Skálu. Marně přemýšlel, jak se dostat na nepřístupný hrad, trčící na vysoké skále jako orlí hnízdo.
Blízko Jičína na samém konci vesničky zvané Sedlištky, měl chalupu chudý sirotek Václav. Od rána do večera se lopotil na malém políčku. Úrodu mlel, jako všichni z vesnice, v hořením mlýně v nedaleké Železnici. Tak poznal Václav mlynářovu dceru Marii, hezké a hodné děvče. Marně se o ní ucházeli chlapci z okolí. Dala své slovo Václavovi a slíbili si, že se vezmou.
Nad krásným maloskalským údolím strmí na několika nepřístupných skalách mocné rozvaliny s mohutnou věží. Je to hrad Frýdštejn.Vypráví se o něm tato pověst...
V Rovensku žil kdysi starý Kořínek se synem. Chlapec byl mladý, nedávno se vrátil z vojny. Byl šikovný a pracovitý, a tak pomáhal otci sadařit. Sad měli trochu z ruky, až u Vidláku. Proto tam měli také boudu na hlídání. Jednou, bylo to o posvícení, se zachtělo mladému Kořínkovi jít k muzice do Rovenska. Hlídal sám, a tak peřiny z boudy, kde spával, schoval pod keř, aby je někdo neukradl, a šel.
Na trase mezi Bosní a Kněžmostem stávaly před dávnými lety sochy tří svatých. Vypráví se, že na kopci Hrádku býval za starých časů pevný hrad, kde vládla urozená kněžna. Na nedalekém Valečově sídlili její přátelé, ke kterým často zajížděla. Protože cesta byla velmi svízelná, dala postavit dlouhý most, spojující Hrádek s Valečovem, aby se vyhnula útrapám špatné jízdy. Podle tohoto mostu má prý jméno i městečko přilehlé k Hrádku.
Jako oko sevřené víčky údolí leží rybník Vidlák v samém středu Českého ráje. Jako oko, které svá víčka shovívavě přimhuřuje, ukrývajíc za nimi do hlubin času děje a události, kterých byl v dávných dobách němým svědkem. O jedné z nich nám vypráví následující pověst.
Kdykoliv zavítal čert na zem, nikdy to nevěstilo nic dobrého. Jak jen mohl, škodil lidem, a když se octli v tísni, nabízel jim pomocnou ruku. Dobře věděl, že tak snadno získá další duši.
Kdysi se usadili v Drábovně pod Kozákovem tři železní muži. Ze svého skalního příbytku hleděli do kraje, a hleděli zlověstně. Stali se postrachem širokého okolí. Byli to chlapi tvrdí, necitelní a navíc obdaření kouzelnou mocí. Lidem škodili, kde mohli.
Vesnička Přepeře leží v mírném údolí a jest obklíčena kol dokola šťavnatými lukami a lesy. Pod nejbližším lesíkem vytryskuje ze země pramen dobré, pitné vody a tvoří studánku zvanou Pteč. K ní docházejí pro vodu i ze vzdálených vesnic, protože jí lid přičítá zázračnou moc. Vypravuje se, že vodou její byla uzdravena neznámá hraběnka, jejíž zámek stál daleko odtud.
Naši předkové, přilnuvše k náboženství husitskému, přecházeli v dobách pozdějších k vyznání luteránskému, jemuž zaručena byla zřízením zemským úplná svoboda. Katoličtí pánové však následujíce příkladu císaře Rudolfa II., nutili často mocí své oddané k svému náboženství, což sice odporovalo zákonu, ale císařským dvorem bylo trpěno. Tím si vysvětlujeme, že katoličtí páni Zajícově z Hasenburka odňali městu Sobotce všecky pozemky za trest, že měšťané přilnuli k husitství. Ale ne všichni páni postupovali tak krutě proti svým poddaným. Vidíme například, že pan Oldřich Felix z Lobkoviců dal r. 1595 obnoviti děkanský chrám sv. Máři Magdaleny v Sobotce „na odvrácení obyvatelstva města od husitského kacířství" a se svou manželkou Annou daroval kostelu drahocennou monstranci, které se až podnes o velikých svátcích při bohoslužbách užívá. Jest celá z čistého stříbra, v gotickém slohu zhotovená, přes 1 metr vysoká a má 5 kg 36 dkg váhy.
Jeden rytíř na Hrubé Skále měl syna Kryštofa. Tenkrát všechno křesťanstvo v náboženském nadšení chtělo osvobodit Boží hrob z rukou pohanů. Kdo jen meč unesl, dával se k vojsku, aby ve znamení kříže táhl přes moře do Svaté země - Palestiny. Zvláště rytířské děti pokládaly za svoji povinnost i čest se takové výpravy zúčastnit
Za dávných dob vypadalo okolí Trosek úplně jinak než dnes. Propasti a stráně byly porostlé neproniknutelným pralesem a hluboká údolí byla naplněna vodou, přes kterou byl ke hradu nesnadný přístup. V jednom údolí, zvaném "V hluku", je veliká jeskyně. Skalní útvar má zvenčí podobu ohromné umrlčí hlavy. Vchod do ní připomíná vchod do kostela. Také se jí říká "V kostelíku" a váže se k ní mnoho pověstí, mezi jinými i tato:
Nedaleko silnice ze Sobotky do Mnichova Hradiště, skoro na samých hranicích hejtmanství Jičínského, leží obec Přepeře. Přede vsí kráčíme do značného kopce, na jehož vrcholu křižují se dvě silnice. Kňžovatce té se říká Pyrám.
Lesu Peklo se lidé z okolí Přepeř vyhýbali i po smrti obou bratří. Říkalo se, že jejich zlé duše sídlí v korunách stromů a zabijí každého, kdo se odváží vstoupit do lesa. Jednou poručil hrabě, jemuž les patřil, aby byla část vykácena. Nikdo se však nechtěl té práce odvážit ani za velikou mzdu. Konečně se našel chudý dřevorubec, kterého k tomu dohnala nesnesitelná bída. Doma nemocná žena, osm hladových krků a kde nic, tu nic. Proto když slyšel o veliké odměně, řekl si: "Požádám hraběte, aby mi vyplatil celou mzdu předem, a pak půjdu. Usmrtí-li mne duchové při práci, dostane aspoň žena a děti tolik, že bude po jejich bídě. Život chudého nemá na světě beztoho cenu." Ještě ten den šel k hraběti, ujednal mzdu a chystal se na druhý den do práce.
Za dávných a dávných dob rozkládaly se v okolí hradu Kosti hluboké lesy, v nichž pálili po tehdejším obyčeji uhlíři dříví ve vysokých milířích. Každé rodině přidělena byla část lesa, kde jim bylo povoleno řemeslo své provozovati. V lesích nynějšího Plakánku, který jde od hradu Kosti celkem směrem jižním ke vsi Střehomi, bydlila prý odedávna uhlířská rodina Plakálků. Jeden z nich, jménem Ježek Plakálek, dostal od hraběte Heřmana Černím, majitele panství kosteckého dva lány (114 korce) polí, aby se mohl lépe živiti. Podle této rodiny má prý Plakánek své jméno. (Dle prof. Pekaře „Kniha o Kosti")
V jedné vesnici se jménem Přepeře, žil kdysi pernikář. Pekl perníky ještě lepší než v Pardubicích. Tenkrát Pardubice ještě ani perník moc neznali. Ten pernikář se jmenoval Elis. Místo chlévů a seníků měl pece a včelín. Pekl medová srdce, generály na koni, panenky, stromečky, rybičky, kočičky, pejsky i domečky. Některé stáli krejcar, jiné šesták a některé i zlat'ák. Jednou se pernikáři udála příhoda, která se v Přepeřích vypráví dodnes.
V době slávy valečovského hradu se na něm vystřídalo mnoho panstva. Byli to páni dobří a spravedliví, ale také nemilosrdní a krutí ke svým poddaným. K těm druhým, patřila i paní, o které si budeme vypravovat. Bylo to v době, kdy k panství valečovskému patřil také hrádek Chotuc u Křinče. Doby byly nejisté, lapkové sužovali okolí a co chvíli jim padl za kořist nějaký hrad i se vším nastřádaným majetkem. Hradní paní si tedy umínila, že na chotuckém hrádku vybuduje tajnou chodbu, která jí bude zároveň sloužit jako úkryt pro rodinné poklady.
V době, kdy Jičínu vládli páni Trčkové, žila na hradě Veliši v tichu a odloučenosti vdova po rytíři s jedinou, velmi sličnou dcerou. Mnozí se ucházeli o její ruku, ale dívka přála mladému Trčkovi, mladíkovi odvážnému a ohnivému. Často dojížděl mladý rytíř na Veliš, a nebylo-li jinak možno, docházel do hradu i tajnou chodbou, která vedla podzemí z hradu až do Jičína.
Jako hrozivý obr s pažemi vztyčenými ční na obzoru jičínského kraje zříceniny hradu Trosky. Na dvou ohromných pyramidách byl kdysi vystavěn pevný hrad, sestávající ze dvou částí, jež byly spojeny dvěma dvory. Zvláštní složení hradu a jeho zvláštní podoba byly příčinou, že se o něm vypravovaly různé pověsti.
Je tomu dávno, velmi dávno. Tak dávno, že nebylo ještě potuchy o Troskách. Kolem dokola se rozkládala jen širá rovina. V nedaleké vesnici bydlel chudý chalupník, jemuž před rokem zemřela žena a zanechala mu dvě děti, chlapce a děvčátko. Zle bylo v chaloupce. Všude chyběly pracovité ruce hospodyně. I děti potřebovaly ošetřování, a tak se konečně chalupník odhodlal, že jim přivede matku a sobě ženu.
Tím však dětem neposloužil. Macecha jim ubližovala, hladem je trápila a prací přetěžovala. Jednou je poslala ke studánce pod lesem pro vodu. Děti nabraly vodu do nádob, postavily je do svěží trávy a začaly sbírat jahody a sladké kořínky, jichž tam hodně rostlo. Pochutnávaly si na nich dlouho, že se jich macecha dočkat nemohla. Několikrát již šla na zápraží, ale vždy se vracela se zlostí do světnice. Konečně se tak rozhněvala, že jí splynula ze rtů krutá slova prokletí: "Kéž byste tam zkameněly, vy nezdárné děti!"
Přišel večer a děti se nevracely. Otec právě vedl koně do chléva, když mu macecha s láním vyprávěla, co se stalo, aby se šel po nich podívat. Hrozné bylo otcovo hoře, když spatřil účinek kletby své ženy.
U studánky trčela k nebi obrovská skála se dvěma vrcholky. S jedním vyšším; kde stál předtím hošík, a menším nedaleko, kde sbírala jahody jeho sestřička. Tak prý vznikly Trosky.
Vypravuje se, že v době, kdy Trosky patřily rodu pánů z Bergova, obývaly věže dvě Bergovny, bába kališnice s vnučkou katoličkou. Ač blízké příbuzné, nemohly se snést pro různost víry a nenáviděly se tak, že se neustále hádaly. Proto se vnučka usadila ve věži na východní straně, kdežto babička bydlelo v západní věži. Kdykoliv se prý spatřily v oknech, vyčítala bába své vnučce, že zapřela víru svých otců, kdežto vnučka zase nazývala bábu kacířkou. Jejich křik, lání a pláč se ozývaly nejen ve dne, ale i v nočním tichu, že si kolemjdoucí zacpávali uši a z míst utíkali.
Dávno leží Trosky v rozvalinách, ale za bouřlivých nocí, kdy se blesky křižují nad krajinou, je prý dosud slyšet z věží pláč a sténání. Proto také nazvali lidé východní a vyšší věž "Pannou", nižší západní "Bábou".
10 zastavení v Českém ráji, Jaroslava Velartová, 1990
článek převzat z www.cesky-raj.cz - velmi pěkně zpracovaných stránkách o Českém ráji - jejich návštěvu doporučujeme..!
Vesnice Velíš se může pochlubit, že je starší než hrad nad ní. Má krásný kostel od proslulého vlašského stavitele Anselma Luraga z roku 1752. Na návsi je klenutá studánka s mocným pramenem a při ní socha sv. Václava. Také o ní vypráví pověst.
Útulné a čisté město Sobotka s krásným údolím a romantickým okolím Plakánku odvozuj e svůj původ z dávných, pohanských dob Slovanstva. Slované slavívali počátek léta, dobu ochabující síly slunce v čas letního slunovratu, velmi okázale. Uprostřed června za největšího horka scházeli se mládenci a panny s věnci a ratolestmi k plesům na břehu řek, na výšinách nebo v hájích, kde vztyčili máje, obyčejně břízky různobarevnými stužkami okrášlené. Děti vily věnce a krášlily se jimi, hospodářově obcházeli pole a zpívali písně nebo odříkávali průpovědi, zarikávajíce zhoubné vlkodlaky a morousy. Dívky vzývaly Rusalky a přinášely jim oběti. Slavnosti ty sluly Tuřice čili Letnice (nynější svatodušní svátky), jimiž oslavována Rujevit (Svatovit), bohyně nesoucí zemi světlo v době největší její činnosti. Na Slovensku byly zasvěceny bohyni Ladě a slavily se v máji.
Necelé dvě hodiny cesty od Vyskře na východ stávala za dávných dob mladějovská tvrz. Byla postavena na jižní straně vsi pod nynějším zámkem, kde potok Žehrovka omýval patu jejích nevysokých hradeb. V tvrzi sídlil od roku 1403 do roku 1456 vladyka Ctibor se svou ženou a jedinou dcerou Annou. Byl to pán laskavý a k poddaným dobrotivý. Také u okolních rytířů byl oblíbený a vážený pro svoji rozvážlivost.
Dlouho, dlouho spočíval poklad na Rotštejně v hloubi země, než se našli odvážlivci, kteří jej chtěli mermomocí vyzvednout. Několik občanů se na to smluvilo. Nebyli to lidé s odulými měšci, jen tak tak bídu dřeli, všem by se dukáty hodily. Ale přece dlouho rozmýšleli, jak na to, vždyť při odkrývání pokladů často jde o kůži a každému je hrdlo milejší než peníze. Radili se, po mnoho večerů hlavy sestrkovali. Jeden navrhoval svěcené drobečky, jiný kousek provazu z oběšence a kdoví co ještě. Na jednom se však shodli: že půjdou na hrad o velikonocích, až bude na Velký pátek zpívat kněz v Loučkách pašije.
Za dob třicetileté války žila ve Střehomi chudá vdova, jejíž muž zahynul v nedalekém lomu pří práci. Měla dvě děti, o něž se velmi pečlivě starala, a které byly její jedinou radostí. Jednoho dne si s nimi vyšla do lesa. Sama sbírala suché větve, zatímco děti trhaly jahody a honily se za pestrými motýly. Náhle uslyšela žena za sebou dvojí bolestivý výkřik a tu teprve viděla, že děti zašly daleko od ní.
Dávno, dávno již zašly doby, kdy byl Prachov domovem dobrodružného všudybyla a neposedy, kterého okolní lid nazýval Pelíškem, protože ustavičně z místa na místo pelášil. Nečekaně se objevoval a rychle zase odbíhal, kdykoliv provedl nějakou taškařinu, a o tu u něj nikdy nebyla nouze.
Před dávnými dobami žila na hradě Velíši bohatá hraběnka. Obklopena sloužícími, trávila dny v přepychu a nádheře, oplývajíc vším, nač si jen vzpomnělo. A přece nebyla šťastná. Chyběl jí největší poklad, zdraví. Povolala všechny lékaře zblízka i zdáli, ti jí radili, zkoušeli to i ono, ale nakonec prohlásili, že jí může pomoci jedině Bůh.
Kdysi za husitských válek byl hrad Kost dobýván Žižkou. Slavný vojevůdce několikrát udeřil se svými vojsky na tvrdé hradby, ale marně. Hradní posádka bojovala statečně a nepřítel byl vždycky se ztrátami odražen. Husitský hejtman si tedy umínil, že dlouhým obléháním hrad vyhladoví.
Kdysi za starých časů přiletěli na Hruboskalsko orli. Kde se vzali, tu se vzali, na vysoké, .nepřístupné skále si hnízdo udělali a po kraji za čas smutně prosluli. Byli to ptáci silní, útoční, hračkou pro ně bylo v pařátech jehně nebo kůzle odnést až nahoru do hnízda. Kostiček se pak našlo pod skalou dost a lidé marně klnuli zlým ptákům a pěstí hrozili vzhůru proti jejich hnízdům. Pán svým hruboskalským myslivcům přislíbil velkou odměnu, kdo by ty ptáky zastřelil. Nešlo to, protože si zvykli lítat jen ve výši, odkud se na svou kořist bleskem spouštěli a zrovna tak rychle ji zase do výše unášeli.
Podle pověsti dostaly Drábské světničky jméno po posledním obru, který tam žil se svou ženou a jmenoval se Dráb. Manželka mu hospodařila a zřídkakdy opouštěla domov, ale její muž se dost honil po světě. Kde se objevil, bylo běda Lidem a jejich dětem, pravda, ne ublížil, zato měl spadeno na dobytek a často celé stádo zmizelo z pastvy, jako by se pod ním zem slehla. I pytle obilí a mouky odnášel, zkrátka co se mu hodilo na zub, nic před ním neobstálo.
Dlouho, dlouho tomu, co v Pelešanech žil chalupník Bárta. Chudý byl jak kostelní myš, chaloupku měl malou, střechu na stranu po krčenou, porostlou netřeskem. Těžké bylo živobytí pro Bártu i pro jeho ženu. Bárta tu i tam u sedláků podělkoval, jeho žena také, a když u těch nebylo co dělat, chodil do lesa na klestí, aby si alespoň na zimu zásobu udělal, aby se ženou zimou neumřeli.
Bylo přáním jedněch rodičů, aby se jejich jediný syn Hanuš stal knězem. Dali ho tedy na studia do Prahy. Když jednou přijel zase domů na prázdniny, zavedla ho náhoda k malé chaloupce na Prachově. Právě odtud vycházelo děvče na trávu. Hanušovi se hezká, usměvavá dívka zalíbila a nabídl jí doprovod. Ani dívce nebyl příjemný mladík proti mysli, a tak se stalo, že se mladí lidé do sebe zamilovali. Slovo dalo slovo a Hanuš si přes odpor rodičů vzal děvče z chaloupky za ženu. Ale tím si proti sobě velmi popudil obě své báby a pratety, které z něho chtěly mít kněze a přímluvce u Boha za jejich hříšný a zlý život. Snažily se všemi prostředky mladé lidi rozvést, a když se všechno jejich úsilí ukázalo marné, upsaly se ďáblu, jen aby za každou cenu zničily štěstí mladého páru.
Bylo to dávno, ještě driv než lidé přišli na jméno Přepeře. To byla jedna vesnička a ta ještě neměla jméno. Ale chytří lidé, kteří v ní žili, na jméno brzy přišli. U té vesničky totiž byla Předpřeže. To je taková stáj, kde měl majitel vždy čerstvé koně, které si vozkové, kteří tudy jeli, za nějaké ty peníze vypůjčili. A tak toto slovo lidé všelijak komolili a vzniklo z něho Přepeře. Tak ještě driv než vzniklo toto jméno, stávaly se takovéhle příhody.
Drábovna dostala jméno od loupežníků - drábů, kteří ohrožovali zdejší krajinu četnými loupežemi. Jednou odnesli ze vsi Volavce s bohatou kořistí i nějakou dívku. Jmenovala se prý Strýcmandová. Z radosti nad zdařilým lupem hodovali a popíjeli ve svém pelechu po celou noc. Ale dívce se podařilo uprchnout. Doběhla k rychtáři Vávrovi na Volavec a vyprávěla mu o všem, co se jí přihodilo.
Asi čtvrt hodiny cesty od Přepeř na západ se rozkládá pěkný lesík. Více než před sto lety to I( byl největší a nejhlubší les v celém okolí. Husté koruny stromů nepropouštěly sluneční , paprsky, takže v něm bylo temno i za slunečných dní. Jeho černá barva se z dálky rýsovala I ostře na obzoru. Již tehdy se říkalo, že v lese straší,a každý se mu raději vyhnul. Kdo přes něj musel jít, ten si oddechl, když měl smutný les za sebou.
Před dávnými časy bydlela na úpatí hory chudá žena se svým synem. Měli dvě kozy, které hoch každý den pásl. Jednoho dne byly kozy neposlušné a stále mu zabíhaly jinam. Chlapec se rozzlobil, vzal kámen a hodil jím po kozách. Kámen jednu zasáhl a zabil. Šel okolo pocestný. Viděl, co se stalo. Sebral kámen a prohlédl si jej. Poznal, že je to drahý kov. Prodal jej ve městě a utržil za něj mnoho peněz. Když se to lidé dozvěděli, hledali na tom kopci podobné kameny. Poněvadž tam hoch zabil kovem kozu, nazvali prý kopec jménem Kozákov.
Sobotské krajině vévodí veselá, věžovitá stavba zámku Humprechtu, z něhož jest překrásný rozhled do usměvavého okolí města, zvláště na veliké plochy rybníků u Dolního Bousova. Zámek má dva okrouhlé sály, jeden v přízemí a druhý pod střechou. K oběma druží se kol dokola menší komnaty, v nichž kdysi bývaly sýpky. V poschodí je pěkná pavlač.
Uprostřed Českého ráje stával od dávných dob na skále pevný hrad, který se podobal hnízdu dravých ptáků. (Říkalo se mu Hrubá Skála. Podle pověsti byl za časů českého krále Přemysla Otakara I. pánem hradu Beneš Heřmanóv. V té době se do Čech valil od severu proud ozbrojených Sasů. Zatímco zemi hrozila válka, vedl Beneš Heřmanóv jiný boj ve své rodině. Jeho dcera Svatava dorostla do věku nevěst a její krása a dobré srdce k ní přitahovaly Vojmila, syna pána ze Zbiroha. Ale pan Beneš z Hrubé Skály se s pánem ze Zbiroha rozešel ve zlém. Nepřál proto jeho synu. Marně se však snažil přetnout pouta, která Svatavu s Vojmilem svazovala. A tak zatímco se nepřítel stále víc přibližoval, oni mysleli na lásku a posílali si vzkazy po oddaném služebníkovi, kterého nikdo z takové služby nepodezíral.
Asi dvě hodiny severozápadně od Turnova se rozkládá mezi tmavými borovými lesy památný hrad Frýdštejn. Zub času již značně ohlodal jeho kdysi pevné zdi a k oblakům tu jen smutně trčí rozvaliny. Jihovýchodně od hradu se rozkládají Záhorské neboli Drábčí skály, z nichž nejpozoruhodnější je Drábovna, ohromná skála rozštěpená nahoře ve čtyři menší skaliny. Z vrcholu se sestoupí do malé jeskyně, na jejímž dně je vyschlá studánka. Podle pověsti se zde zdržovali loupežníci, bylo to však asi strážiště, náležející k hradu Frýdštejnu. O této skále kolují nejpodivnější pověsti. Pojí se k ní i tato legenda.
Vyšel si jednou kozákovský hajný Šimon Staněk na obhlídku. Pěkně bylo, svěží větřík vanul a z Kozákova bylo do kraje daleko vidět. Když prošel celým lesem a nikde žádné nepravosti neshledal, usadil se u Studánky, které se říká Radostná. Hlad se ozval a milý hajný sáhl do torby a vyňal přesnídávku. Ukrajuje tak chleba, nožem na skývy sýr tvrdý přidává, který mu žena připravila, když tu za sebou zaslechne v houštině nějaký šustot. Pomyslil si, že je to snad nějaký pytlák, který mu o život ukládá. Sáhl rychle po zbrani a otočil se.
Vyšel si jednou hajný Votrubec do kozákovských lesů na obhlídku. Celý utahaný přišel za poledne ke studánce Radostná a odpočíval. Něco pojedl, pak si nacpal dýmku a spokojeně vysílal kotouče dýmu k vrcholkům stromů.
Asi půl hodiny cesty od Jičína na západ jsou proslulé Prachovské skály. Ukryty zvědavým zrakům v hlubokých lesích, poskytovaly roklemi, jeskyněmi a tajemnými chodbami již za dob dávno minulých uprchlíkům a okolnímu obyvatelstvu útulek před nepřátelskými vpády. Ale i loupežníci v nich vyhledávali skrýše pro své nekalé řemeslo v dobách, kdy u nás nebylo radno putovat od města k městu bez ozbrojeného průvodu. Odtamtud podnikali loupežné výpravy do okolních dědin, drancovali a odnášeli do svých skrýší bohatý lup. Přepadali pokojné rolníky vezoucí obilí do mlýnů i obchodníky jedoucí se zbožím na trh a vše ukrývali na Prachově.
Na východním úbočí Trosek se rozkládá půvabné skalní město Apolena. Vypráví se, že tam v jedné sluji kdysi bydlela šílená dívka, kterou připravila o rozum nešťastná láska...
V „Obecní kronice obce Vesce pod Kozákovem“ je zvěčněna zajímavá stať a rodokmen selského rodu Pleštilů ze Smrčí. Tam se také uvádí, jaký byl život lidí na venkově v polovině 19. století. Píše se tu doslova:
„V roce 1812 přešlo panství Hruboskalské prodejem na rytíře Jana Lexu z Aehrenthalu. Za dalších padesát let se neobyčejně zvýšil počet obyvatelstva. Oproti Josefínskému katastru se i počet domů zdvojnásobil. Vedle nových drobných domků se přestavovaly i starší chaloupky. Za pomocné práce na statku přenechávali sedláci okrajové polnosti (hlavně při lesních porostech) domkářům a chalupníkům.
Když tak jezdím po našich silnicích a pozoruji hustý dopravní ruch na nich, tu se často zamýšlím nad tím, jak by se naši předkové asi divili, kdyby se dnes mohli podívat na ty naše silnice a dálnice. A nemusely by to být ani příliš dávné generace! Lidé by nestačili otevírat oči nad tou spoustou vozidel, která dnes proudí po našich komunikacích. Řítí se tu desetitisíce osobních vozů, těžkých nákladních automobilů, zvláště nápadné jsou ty s označením TIR, předlouhé kamióny s návěsy, traktory, autobusy, dodávkové vozy...
Vzpomínka ryze kantorská aneb: Jak se dříve učívalo...
Když jako učitel - důchodce sleduji dnešní vybavení škol, jejich modernizaci, zavedení počítačů a internetu do škol, když vidím dnešní vybavení školních kabinetů atd., nemohu se ubránit vzpomínce, v jakých školách a za jakých podmínek vyučovali naši učitelé v dobách dávno minulých. Je zajímavé dnes nahlédnout do kronik a přečíst si zprávy o tom, jak se dříve učívalo a jaké poměry vládly na školách v těch skoro už zapomenutých časech.
Bývalý „Hostinec pod Kozákovem“ ve Vesci, čp. 22 (dnešní obchod se smíšeným zbožím paní Zelnické)
Veseckou budovu s číslem popisným 22, najdeme na návsi, při hlavní silnici, vedoucí z Rovenska pod Troskami do Železného Brodu. Stojí naproti cestě vedoucí od Klokočí, jenž kříží hlavní silnici na Železný Brod. Půjdeme-li touto cestou od Klokočí, vpravo vedle hostince do mírného kopečku, dojdeme za pár chvil k vesecké kapličce a škole...
Střípky z podkozákovské historie připravuje František Mlejnek st.
…Kozákov je po Troskách nejvýznamnější dominantou kraje? Oblast kolem vrcholu a celá severní strana hory nesou stopy dochované středověké krajiny. Cestou od turistické chaty směrem ke Smrčí můžeme najít tzv. plužiny, což jsou dochovaná středověká pole, dodnes oddělená kamennými mezemi. Zajímavé je, že na protilehlé, tj. jižní straně vrcholku, se nic podobného nezachovalo. Vysvětlení je jednoduché: na této jižní straně se i v pozdější době vyplatilo pěstovat zemědělské plodiny, a tak došlo k porušení rázu středověké krajiny, zakonzervované na severu.
Střípky z podkozákovské historie připravuje František Mlejnek st.
...v těžkém předválečném období roku 1938 se rozšířila nebezpečná nemoc dobytka slintavka a kulhavka? Postihla i zemědělské usedlosti na Turnovsku a v Podkozákovsku. I ve Vesci, ve Smrčí a v Prackově uhynulo tehdy mnoho kusů hovězího dobytka...
Střípky z podkozákovské historie připravuje František Mlejnek st.
... o době, kdy bylo utuženo nevolnictví a poddanství, se můžeme dočíst v rodopisu rodu Pleštilů ze Smrčí? Tam se hovoří o vývoji hospodářských poměrů a o už dosti složitých transakcích mezi sedláky. Sedláci a ostatní poddaní museli kromě odvádění naturálií šlechtě chodit na robotu na panská pole, louky i do lesů. Byli přikazováni zejména na velkostatky ve Valdštejnsku, Kyselovsku i v Hořensku Mladí lidé na těchto velkostatcích prožívali často řadu let jako nádeníci. Ve zmíněném rodopisu se kromě jiného také píše o létech mokrých i suchých, úrodných i neúrodných, o postupném odlesňování ploch a odvodňování mokřin přeměnou na pole k zemědělskému využití.
Střípky z podkozákovské historie připravuje František Mlejnek st.
... nejstarší stopy po člověku v našem okolí byly zaznamenány v Jislově jeskyni u Klokočí? Paleolitický člověk ze starší doby kamenné se zde však objevil spíše náhodně, a tak trvalejší osídlení na Turnovsku pozorujeme až v mladší době kamenné. Tehdy, někdy v létech 2000 - 1700 př. Kr. vznikaly na úbočí Kozákova kamenářské dílny lidu nálevkovitých pohárů. Nálezy z Babí a z Kudrnáčovy pece lze zhlédnout v turnovském muzeu...
Střípky z podkozákovské historie připravuje František Mlejnek st.
... Tělocvičná jednota Sokol ve Vesci pod Kozákovem byla založena záhy po první světové válce? Bylo to v roce 1919. Iniciátorem myšlenky k založení zdejšího "Sokola" byl tehdejší řídící učitel Seidl. Ustavující valná hromada se konala 25. března 1919. Do jednoty tehdy vstoupilo 42 zakládajících členů, z toho bylo23 mužů a 19 žen. Avšak už v roce 1925 měla 59 členů. Byli to muži a ženy nejen ze samotného Vesce, ze Smrčí a z Prackova, ale i z Klokočí a z Koberov...
Střípky z podkozákovské historie připravuje František Mlejnek st.
... katastrální obec Klokočí bývala dříve mnohem větší? Původní Klokočská rychta měla několik osad: kromě Klokočí s Rotštejnem to byly Lochtuše, Vesec, Smrčí a Prackov. Teprve v roce 1924 došlo k rozdělení obce Klokočí na tři samostatné obce. Bylo to samotné Klokočí, potom Loktuše a Vesec (s osadou Smrčí a osadou Prackov). Loktuše se původně podle německého názvu Lochtusch psávaly až do roku 1924 Lochtuše...
Střípky z podkozákovské historie připravuje František Mlejnek st.
...staré názvy některých osad jsou odvozeny od přírodních útvarů? Chlomek nebo Chloumek znamená táhlé návrší s lesíkem (chlumem). Bělá dostala svůj název od světlé barvy země. Většina ostatních obcí a osad toho jména (Bělá) se jmenuje po potocích a říčkách se stejným názvem. Loučky Sekerkovy (či Sekyrkovy) se jmenují po malých lukách (loučkách) a po majiteli dvorce Albertu Sekerkovi z roku 1391. Loučky Kostelní (Zadní, Lesní) jsou takto zvány na odlišení právě Louček Sekyrkových...
Střípky z podkozákovské historie připravuje František Mlejnek st.
...chata na Kozákově byla postavena a slavnostně otevřena pro veřejnost v roce 1928? Ve stejném roce byla dána do užívání Šimákova turistická stezka, která vedla k chatě na Kozákov z Turnova přes Klokočské skály a přes Vesec. Později sem byla zřízena druhá stezka. Ta vedla od Špice přes osadu Loktuše a dále kolem Radostné studánky na vrchol Kozákova (744 m n.m.). Tato druhá stezka nesla jméno turnovského lékárníka PhMr. Radského. Novostavba chaty na vrcholu Kozákova už tehdy dostala název po semilském rodákovi Františku Ladislavu Riegrovi: Riegrova turistická chata...
Střípky z podkozákovské historie
Vážení čtenáři, „Střípky z podkozákovské historie“ jsou obdobou rubrik „Víte, že…“ v Zajímavostech, s tím rozdílem, že Střípky se dotýkají především historie našeho kraje pod Kozákovem. Tyto články pro Vás připravil pan František Mlejnek st., učitel v. v., kronikář Vesce, Smrčí a Prackova, spisovatel a novinář. Přejeme Vám příjemnou zábavu a doufáme, že v těchto textech naleznete zajímavé informace a perličky z historie, které Vás osloví…
P R A C K O V čp. 28
Dům čp. 28 stojí v údolí, spíš v rokli při potůčku, který teče k „Šipečině“ (pod „Hrobkou“). Je to nalevo od čp. 9 v Prackově (dř. Kouckých), dole pod strání, čp. je zde zcela osamoceno.
P R A C K O V čp. 27
Dům čp. 27 v Prackově byl postaven v místech, kde bývala nepatrná osada (spíše samota), zvaná Zásada. Tak se zde také ještě říkává. V sousedství je ještě čp. 2 (Janusovo) a čp. 25 (Chlupáčovo). Je to vpravo pod silnicí, která sem vede od prackovské kapličky a tady končí.
P R A C K O V čp. 26
Dům čp. 26 je postavený na samotném okraji osady Prackov. Stojí vlevo od silnice z Vesce do Prackova, hned za kopcem, zvaným „Hrobka“.
P R A C K O V čp. 25
Dům čp. 25 je postaven v Prackově vpravo od silnice, která vede od kapličky nahoru k okraji vesnice (k čp. 2 - Janusovo). Čp. 25 je situováno kousek níže než čp. 2, se kterým ale vlastně sousedí.
P R A C K O V čp. 24
Při cestě z Prackova na Červenici, vpravo nad cestou na kopečku (mírném svahu), na dolením svahu pod cestou je čp. 9 (dříve Kouckých, dnes chalupář Stanislav Říha z Jablonce nad Nisou).
P R A C K O V čp. 23
Dům čp. 23 stojí vlevo od cesty z Prackova na Červenici (pod cestou) v blízkosti čp. 17 a 19 (Prackov).
P R A C K O V čp. 22
Poslední dům vlevo od silnice, která vede od prackovské kapličky a před čp. 22 fakticky končí, dál už vede jen polní cesta. Dům stojí na její levé straně. Naproti němu na pravé straně silnice je čp. 2 (dnes Janusovo).
P R A C K O V čp. 21
Dům čp. 21 je postaven vlevo od silnice, která vede od prackovské kapličky nahoru na konec vesnice (k čp.2). Je to první stavba nad dnešní transformační stanici.
P R A C K O V čp. 20
Ve středu Prackova mezi čp. 21 (Andělovo, dř. Hajných) a čp. 18 (dnes Paškovo, dř. Mužíčkovo, pak Kočovo). Je to vlastně mezi cestou od kapličky na „Vzdychánek“ a silnicí.
P R A C K O V čp. 19
Tento dům čp. 19 stojí při cestě z Prackova na Červenici, na její pravé straně, jako poslední na katastru osady Prackova v mírném červenickém svahu. Je to přes cestu nad domem dř. čp.17 (čp. 17 dnes zrušeno, dům neobydlený).
P R A C K O V čp. 18
Nevelký domek čp. 18 v Prackově stojí vpravo od cesty, která vede od prackovské kapličky nahoru na „Vzdychánek“. Je to pod čp. 6 (Jínovo, později Salabovo), ale toto číslo je od cesty vlevo. Za domem čp. 18 je sousední dům čp. 20 (Vávrovo) a čp. 21 (Andělovo, dř. Hajných).
P R A C K O V čp. 17
Dům čp. 17 v Prackově (na Červenici) je umístěn vlevo od cesty z Prackova na Červenici a je naproti domu čp. 19 (Kněbortovo). Je to dole pod zmíněnou cestou.
P R A C K O V čp. 16
Dnes v roce 2002 už není přesně známo místo, kde domek čp. 16 v Prackově stával. Ale podle všech náznaků to bylo někde poblíž u lesa pod skalami, protože přízvisko zde bylo „Pod skálou“. Muselo to být někde na prackovské samotě, kde se říkávalo „V zásadě“, tj. někde za býv. čp. 4 (Trakalovi) a za čp. 2 (dnes Janusovi).
P R A C K O V čp. 15
Původní čp. 15 stávalo pod čp. 21 (dnes Hajný, Andělovi) ve středu vesnice nad kapličkou, která tehdy ovšem ještě nestála. S čp. 21 toto stavení těsně souviselo.
P R A C K O V čp. 14
Dům čp. 14 v Prackově byl postaven v místě nad cestou z Prackova na Červenici, na její pravé straně v blízkém sousedství čp. 24
P R A C K O V čp. 13
Dům čp. 13 je postaven v blízkosti veseckého koupaliště při potůčku, který sem teče od „Sádku“ (od „Šipečiny“). Sousedí s domem Smrčí čp. 44 (pův. Marešovi, pak Mazánkovi, dnes Velovi). Zde uvedu zajímavé souvislosti: Dům čp. 12 patří do Prackova, dům čp. 46 v jeho blízkosti (vzdálen pouze „přes potok“, který je těsně při patě „Hrobky“, ale už patří do Vesce (ačkoliv je k Prackovu blíž nežli dům čp. 13), který opět patří k Prackovu. Jen několik metrů od domu čp. 13 je dům čp. 44, který kupodivu zase patří do Smrčí. Je zde tudíž rozmezí tří osad: Vesce, Smrčí i Prackova.
P R A C K O V čp. 12
Dům čp. 12 v Prackově stojí vlastně blíže Vesci nežli samotnému Prackovu, protože je na samotě, zvané „V sádku“. Je to blízko vesecké samoty čp.46 (Otmarovo - „Pod hrobkou“) a také poblíž druhé prackovské samoty čp. 13 (Hakenovo, dř. Machačných) a také nad veseckou samotou „V loužku“ (Velovo, dř. Marešovo) čp. 44.
P R A C K O V čp. 11
Dům čp. 11 v Prackově (už na Červenici) stojí při cestě z Prackova na Červenici, jako předposlední prackovský dům. Za ním pak už je jen Prackov čp. 19 (Kněbortovo).Čp. 11 je vlevo od zmíněné cesty.
P R A C K O V čp. 10
Dům čp. 10, i když patří do Prackova, jest vlastně skoro již na Červenici (na prackovské straně). Stojí nad cestou, která vede právě z Prackova na smrčskou Červenici, a to na její pravé straně na stráni.
P R A C K O V čp. 9
Domek čp. 9 je postavený v Prackově při cestě z vesnice směrem na Červenici, je na její levé straně při pohledu od Prackova. Je v mírném stoupání cesty, na jižním svahu (stráni), zcela blízko cesty.
P R A C K O V čp. 8
Čp. 8 je druhý dům pod prackovskou silnicí, vlevo dole, v údolí. První dům je čp. 26 (Otmarovo).
P R A C K O V čp. 7
Dům čp. 7 v Prackově je postaven vpravo od cesty, která vede od prackovské kapličky podélně na Červenici. Dům stojí vpravo od zmíněné cesty ve vzdálenosti asi 300 metrů od kapličky.
P R A C K O V čp. 6
Dům čp. 6 v Prackově je postavený při cestě od kapličky nahoru ke „Vzdychánku“ a je vlevo od této cesty jako poslední a také jediný na této straně. Nejbližší dům na pravé straně cesty je čp. ? (dříve Kočovo).
P R A C K O V čp. 5
Dům čp. 5 v Prackově (spíše již na Červenici) je při červenické cestě z Prackova na její levé straně. Je to u samotné cesty na mírném svahu.
P R A C K O V čp. 4
Domek čp. 4 v Prackově stával dole pod silnicí, která zde blízko končí. Vedle něj bylo čp. 25 (Chlupáčovo). Dnes v roce 2002 není po něm ani památky (viz dále).
Čp. 3 v Prackově stávalo na konci prackovské silnice, na pravé straně pod silnicí, kde se říkávalo „V Zásadě“.
P R A C K O V čp. 2
Na konci prackovské silnice, vpravo pod silnicí, jako poslední domek stojí čp. 2 (dnes Janusovo). Silnice u něj končí a dál směrem k vrchu již pokračuje jen jako vozová cesta
P R A C K O V čp. 1
Statek stával v části dosud zvané „Zásada“, blízko skal. Odtud také přízvisko „Vodskalský“. Dodnes se tam říká „Ve vodskalské vobci“. Po původním statku zbyl na okraji lesa jen černou skládkou zasypaný sklep.
V následujících „Stručných místopisech“ bychom Vás rádi seznámili s našimi chaloupkami a staveními, s jejich polohou v kraji, stručnou historií a s jejich osudy…
Doufáme, že tyto nové texty zaujmou alespoň některé z vás. Budeme se snažit připravit i další zkrácené místopisy, a sice z Vesce a Smrčí.
Mám před sebou 1. díl kroniky býv. obce Vesce pod Kozákovem a nalistoval jsem (skoro namátkou) letopočet 1936. Čtu úhledné zápisy kronikáře Josefa Hejduka a vybírám zajímavosti, které se udály před 65 léty, tedy před více jak půl stoletím (dokonce v minulém století a i v minulém tisíciletí) tady u nás pod Kozákovem:
Tenkrát statek znamenal nouzi s bídou. Proto sedláci z gruntů prchali a nechávali je raději prázdné. Většinu času museli tak jako tak věnovat práci na panském a po robotě stačili půdu vlastní sotva trochu načechrat, nikdy však řádně obdělat. Někteří utíkali pro bídu, mnozí však také pro víru, často i za hranice své vlasti.
O prvopočátcích zdejší obce je jen málo písemných dokumentů. Její historie se nám uchovala povětšině jen ústním podáním z jedné generace na druhou. Až první loktušský kronikář Štěpán Mlejnek z čp. 26 sepsal jakousi první historii obce podle vyprávění nejstarších občanů z Loktuš, kteří znali dějiny své obce zase od svých předků. Byli to většinou samí Mlejnkové: Václav Mlejnek čp. 5 (zemřel ve věku 90 let), Jan Mlejnek čp. 39 a otec kronikářův Vojtěch Mlejnek čp. 26. Stoprocentní věrohodnost kronikářských záznamů je tu sice více nežli sporná, přesto ale je zajímavé to líčení našich předků, jak snad vypadala minulost této vesnice.
LOKTUŠE - Z DOBY NAŠICH PŘEDKŮ - DOBY DÁVNO MINULÉ, část 2
A nyní ještě několik pamětí z minulosti podle podání starých občanů:
Čas rychle ubíhá, svět se mění a lidé s ním. Mnoho, mnoho se převalilo přes hlavy našich předků. Málo se však zachovalo v naší paměti. Již jen některý stařeček nebo stařenka může nás uvést svým vypravováním do dob dávno minulých a nám se už dnes ani nezdá být možné to, co slyšíme a co se v našem kraji skutečně dělo.
LOKTUŠE - Z DOBY NAŠICH PŘEDKŮ - DOBY DÁVNO MINULÉ, část 1
Původní ves Lochtuš stávala prý již v dobách před válkami se Švédy. Když Švédové napadli naši zemi, vyplenili také Železný Brod a dvěma proudy táhli pak směrem na Turnov. Jeden proud se valil maloskalským údolím a druhý pak údolím podkozákovským. Ves Lochtusch byla od Švédů vypálena a vydrancována a pak teprve znovu vystavena a osídlena rodem Mlejnků z Vrabčiny, jak je o tom psáno v předcházejícím článku těchto vzpomínek.
Naše vesnice od minulosti po současnost - Z nejstarších dob
Nejstarší stopy po člověku v našem okolí byly nalezeny v Jislově jeskyni u Klokočí. Paleolitický člověk (paleolit – starší doba kamenná) se zde však objevil spíše náhodně, a tak trvalejší osídlení na Turnovsku pozorujeme až v mladší době kamenné, v neolitu. Tehdy, někdy v letech 2000 – 1700 př. n. l., vznikaly na úbočí Kozákova kamenářské dílny lidu nálevkovitých pohárů. Nálezy z Babí a Kudrnáčovy pece lze zhlédnout v turnovském muzeu.