Dlouho, dlouho tomu, co v Pelešanech žil chalupník Bárta. Chudý byl jak kostelní myš, chaloupku měl malou, střechu na stranu po krčenou, porostlou netřeskem. Těžké bylo živobytí pro Bártu i pro jeho ženu. Bárta tu i tam u sedláků podělkoval, jeho žena také, a když u těch nebylo co dělat, chodil do lesa na klestí, aby si alespoň na zimu zásobu udělal, aby se ženou zimou neumřeli.
Bylo přáním jedněch rodičů, aby se jejich jediný syn Hanuš stal knězem. Dali ho tedy na studia do Prahy. Když jednou přijel zase domů na prázdniny, zavedla ho náhoda k malé chaloupce na Prachově. Právě odtud vycházelo děvče na trávu. Hanušovi se hezká, usměvavá dívka zalíbila a nabídl jí doprovod. Ani dívce nebyl příjemný mladík proti mysli, a tak se stalo, že se mladí lidé do sebe zamilovali. Slovo dalo slovo a Hanuš si přes odpor rodičů vzal děvče z chaloupky za ženu. Ale tím si proti sobě velmi popudil obě své báby a pratety, které z něho chtěly mít kněze a přímluvce u Boha za jejich hříšný a zlý život. Snažily se všemi prostředky mladé lidi rozvést, a když se všechno jejich úsilí ukázalo marné, upsaly se ďáblu, jen aby za každou cenu zničily štěstí mladého páru.
Jednou se strhla nad Prachovem děsná vichřice. Stromy úpěly v bouři, skály v náhlém soumraku příšerně ztemněly, blesk za bleskem bičoval zemi a sinavě osvětloval kraj. Uhodila i do Hanušovy chaloupky. Mladí manželé se sotva s dítětem zachránily. Děcko se však nastudilo a k velkému žalu rodičů zemřelo.
Neštěstí však nebralo konce. Po kraji se rozšířil mor, mnoho lidí umíralo. Smrtelně se roznemohl i Hanuš. Mladá žena sedí u lůžka a pláče nad těžce nemocným mužem, po kterém už sahá smrt. A tu najednou vidí, že na ni z temného kouta někdo kývá a zve ji ven. Rychle se ustrojila, pro jistotu zastrčila pod plachetku nůž a vyšla ze světnice. Sotva vykročila z chaloupky, obklopily ji čtyři babice a zvaly ji, aby s nimi šla, že jí pomohou nalézt lék, který by jejího muže zachránil. "Půjdu s vámi, kam budete chtít, jen abych svého muže vyrvala z náručí smrti!"
Běží babice napřed a žena za nimi. Běží skalami a roklemi, přes ostré balvany a drásavé trní. A ženiny bosé nohy zanechávají po cestě stopy krve. Když vstoupily do hluboké rokle, zaburácel hrom, zakvílel vichr, a kde se vzal, tu se vzal, do cesty uštvané ženě vstoupil ďábel. Kostnatou rukou chtěl uchopit kořist, kterou mu babice přivedly. Ale jak se k ní přiblížil, vytrhla žena zpod plachetky nůž a prudce bodla. Těžce zraněný ďábel se svíjel bolestí a hroznými kletbami proměnil divé báby v kámen. Potom se schoulil, ztišil se a zkameněl také.
Když se žena po dlouhé chvíli vzpamatovala z hrozného leknutí, rozprostíralo se kolem ticho a nad ní se skláněl Hanuš, úplně zdravý. Jen pětice nových balvanů připomínala, co se zde před chvílí odehrálo.
Neštěstí, která na Hanuše a jeho ženu sesílaly prostřednictvím ďábla babice, byla zažehnána a mladí manželé žili dál spokojeně.
Snadno najdeme v Prachovských skalách místo, kterému se říká Babinec. Uvidíme kolem sebe divokou změť skal, podobu babic a ďábla však za dlouhá léta déšť, vítr a mráz skoro již setřel.
10 zastavení v Českém ráji, Jaroslava Velartová, 1990
článek převzat z www.cesky-raj.cz - velmi pěkně zpracovaných stránkách o Českém ráji - jejich návštěvu doporučujeme..!
Bylo to dávno, ještě driv než lidé přišli na jméno Přepeře. To byla jedna vesnička a ta ještě neměla jméno. Ale chytří lidé, kteří v ní žili, na jméno brzy přišli. U té vesničky totiž byla Předpřeže. To je taková stáj, kde měl majitel vždy čerstvé koně, které si vozkové, kteří tudy jeli, za nějaké ty peníze vypůjčili. A tak toto slovo lidé všelijak komolili a vzniklo z něho Přepeře. Tak ještě driv než vzniklo toto jméno, stávaly se takovéhle příhody.
Drábovna dostala jméno od loupežníků - drábů, kteří ohrožovali zdejší krajinu četnými loupežemi. Jednou odnesli ze vsi Volavce s bohatou kořistí i nějakou dívku. Jmenovala se prý Strýcmandová. Z radosti nad zdařilým lupem hodovali a popíjeli ve svém pelechu po celou noc. Ale dívce se podařilo uprchnout. Doběhla k rychtáři Vávrovi na Volavec a vyprávěla mu o všem, co se jí přihodilo.
Asi čtvrt hodiny cesty od Přepeř na západ se rozkládá pěkný lesík. Více než před sto lety to I( byl největší a nejhlubší les v celém okolí. Husté koruny stromů nepropouštěly sluneční , paprsky, takže v něm bylo temno i za slunečných dní. Jeho černá barva se z dálky rýsovala I ostře na obzoru. Již tehdy se říkalo, že v lese straší,a každý se mu raději vyhnul. Kdo přes něj musel jít, ten si oddechl, když měl smutný les za sebou.