Historie

Dlouho tajili svou lásku před mlynářem, mužem lakomým a pyšným. Za budoucího zetě chtěl jen synka z bohatého statku. Konečně se Marie odhodlala a svěřila se svému otci. Toho dne bylo ve mlýně boží dopuštění. Mlynář láteřil, a když byl v nejlepším, přicházel právě Václav, na kterého se sesypaly nejhorší nadávky.

Václav se neodvážil mlynáři odporovati, ani nepromluvil a hned utíkal ze mlýna. Ještě slyšel, jak za ním mlynář volá: „Moj i dceru nedostaneš, leda bys naplnil zlaťáky naši moučnici, ty boháči s prázdnou kapsou".

Václava se zmocnila zoufalost. S bolestí a zármutkem klesl do mechu na kraji lesa a plakal nad svým osudem. Slunce již se sklánělo za Prachov, když se rozhodl, že půjde do světa. Šel směrem k Železnici, až dorazil k těšínské krčmě. Tam bylo ještě živo, ač nebylo daleko k půlnoci. Usedl do kouta k opuštěnému stolu, nebylo mu vůbec do řeči. Ještě ani sklenku medoviny nevypil, když si k němu přisedl podivný dloubán v koženém kabátě a jezdeckých botách. Široký klobouk s havraním perem odložil stranou, upřel pichlavé černé oči na Václavovu tvář a dal se s ním do řeči. Václavovi se mluvit nechtělo neznámý však uměl tak dobře mluvit, že se mu se svým neštěstím Václav svěřil. Dloubán ho těšil. „Potřebuješli peníze, pomohu ti. Jen mi slíbíš rukoudáním, že za sedm let zůstaneš navždy se mnou." Václav se dlouho nerozmýšlela podáním ruky potvrdil svůj slib. A ten podivný dloubán povídá: „Jdi domů a kopej na zahradě pod starou hruškou. Tam najdeš co potřebuješ. Za sedm let mě však čekej."

Václav utíkal domů a rovnou na zahradu. Do rána kopala vykopal truhlu obitou plechem a tak velikou, že byla jako mlynářova moučnice. Když ji otevřel, blýskaly se dukáty v ranním slunci, až oči přecházely. Od té chvíle šlo vše hladce. Lakotný mlynář dostal dukáty, Václav svoji Madlenku a ještě zbylo na pěkný velký statek. Léta plynula jako voda, Václav žil šťastně s Madlenkou, dvěma syny a dvěma dcerkami, hospodářství vzkvétalo a na svůj slib podivnému dlouhánovi už dávno zapomněl. Vypršel sedmý rok. O půlnoci zaklepal kdosi na okno statku. Václav otevřela před ním stál neznámý z těšínské krčmy, ani trochu se od té doby nezměnil. A hned mluvil naléhavě k Václavovi: „Chystej se na cestu, neodkládej svůj slib. Ženu a děti nech na statku, ale sám patříš mně!" Teprve ted' Václav pochopil a všiml si, že neznámý má místo jedné nohy kopyto. Václav se bránila nabízel cizinci, aby zůstal u nich na statku a také - že cizinec nemá žádný úpis o smlouvě. Čert se však jen zachechtal: „Vždyt' mi neutečeš!" „Tak to zkusme, vždyť kulháš!" „Platí", svolil čert. „Poběžíme spolu o závod. Já poběžím od Vrchlabí a ty jen od kříže v Soběrazi až k sedlišt'skému kostelíku."

Václav podepsal úmluvu krví a šel s čertem ke kříži v Soběrazi. „Zůstaň tu a až uvidíš na obloze blesk, potom utíkej", řekl čert. Václav se třásl hrůzou, ale závod prohrát nesměl. Viděl jak se čert vzdaloval, jak stále rostl, jak se hlavou dotýkal oblohy. Potom několika skoky zmizel v horách. Zanedlouho proletěl oblohou blesk. Václav se dal do běhu. Když druhý blesk ozářil krajinu, Václav se ohlédl a spatřil již za Kumburkem obrovskou hlavu s jiskřícíma očima. Také slyšel smích. To se čert právě přenesl přes Kumburk. Ještě okamžik a Václav bude navždy ztracen.

Najednou dupot utichl. Čert totiž ucítil, že ho ve střevíci něco tlačí. Malý kamínek mu tam zapadl a překážel mu v běhu. Zastavil se a chtěl se kamínku zbavit. V tu chvíli zablesklo po třetí a když se Václav ohlédl, ke svému úžasu uviděl sedícího čerta, jak cosi vysypává z boty. Ale ten je už opět na nohou a znovu se dává do běhu. Václav už cítil na zádech jeho horký dech. Z posledních sil se zachytil rukou kruhu na kostelních dveřích a k smrti unaven padl k zemi. Ani neslyšel jak čert strašlivě zakvílel, zaklela zahalen plameny šlehajícími až k obloze, zmizel v dálce.

Ráno se lidé ze Sedlištěk sbíhali na blízké pole. Každý se divil. Na rychtářově poli, které bylo dříve rovné jako stůl, čněl do výšky kopec. Nikdo nedovedl vysvětlit, jak se tam ocitl. Lidé začali říkat kopci Zebín.

Ještě dlouho žil Václav na svém statku. Jen on tušil, odkud se kopec vzal. Na Zebíně dal postavit kapličku, aby poděkoval za své zachránění.

Pověsti - Písně a báje z Českého ráje, Jaroslav Folprecht, 2000

článek převzat z www.cesky-raj.cz - velmi pěkně zpracovaných stránkách o Českém ráji - jejich návštěvu doporučujeme..!