Historie

Žil v krásném údolíčku ve své sluji, která byla vysoko ve strmé Svantovítově stěně, odkud byl rozhled do širokého okolí, až do Krkonoš a Jizerských hor, od Bezdězu až po Kunětickou horu. Bylo to v místech, kde potůčky od Javorového dolu a Točenice směrem k Hromové rokli zavlažovaly Pelíškovu zahradu, rozkládající se po obou úbočích údolíčka. Zde pěstoval Pelíšek pestrou směsici nádherných květin a bylin, z nichž nejvzácnější mu daroval při jedné návštěvě sám Krakonoš. Jindy zase jemu návštěvu oplácel, po okolí brousil, a byl proto viděn hned zde a hned zase jinde. Také na blízký Kozákov občas Pelíšek docházel a přinášel si odtamtud krásné kusy drahých kamenů.

Jednoho dne se zase vrátil z Kozákova i Tábora domů s novou bohatou kořistí drahokamů. Byl tu však ohromen spouští ve své zahradě: větší část jí byla rozrýpána, navíc pak právě nejkrásnější květiny a byliny z ní byly uloupeny, vyrvány ze země i s kořeny, a mezi nimi také všechny sazenice od Krakonoše. Smutný pohled! Zahořel prudkým hněvem a zle se rozkatil na neznámého viníka, proklínaje jeho počínání, a Svatovítova stěna jeho kletbu opakovala několikerou ozvěnou.

Brzy ubyl hotov s plánem, co dělat. Ani už nevykřesal oheň, aby si uvařil polévku z rozdrceného ovsa k večeři, kterou si po cestě jistě zasloužil a na niž se cestou domů těšil. Ihned, i když už nastal soumrak, vydal se podle potůčku do nedaleké osady. A hajdy ke starému Marešovi, který tu měl chalupu, u níž měla jeho dcera krásnou zahrádku. Ale Pelíškovy květiny tam nebyly, nebyly tam ani druhý den, kdy tam znovu zaskočil. Byl zklamán a vypravil se tedy až do Bílého mlýna. Zdejší mlynář měl také pěknou zahradu, ale i tam hledal marně.

Až teprve po několika měsících se náhodou dověděl, že se mladý Čéč z rytířské tvrze na Železném chlubil při veselé zabíjačce u sedláka pod Zebínem, že jeho otec má na Železném překrásné květiny a byliny, jaké rostou jenom pod Svantovítovou stěnou na Prachově. To Pelíškovi "udělalo". Byl už jist, že tentokrát škůdce má. K panu Čéčovi však nemohl, protože k župnímu pánovi by jej nevpustili.

Proto si vymyslel pomstu. Nachytal za poslední májové noci na Prachově veliké množství svatojánských světlušek, zavázal je pečlivě do čtyř vysušených měchýřů a vypravil se navečer pod Železný číhat na hrázi, až pan Čéč pojede večer domů. Byla tmavá noc. Konečně zaslechl dusot jeho koně. Pelíšek se udělal neviditelným a vstoupiv mu do cesty, vyhodil z prvního měchýře do výšky směrem k rybníku asi dvacet světlušek, jež se vesele rozletěly, svítíce do tmy kolem hlavy rozespalého jezdce. Pan Čéč byl překvapen a tu Pelíšek vyhodil druhých dvacet mušek ještě blíž k okraji hráze, kam pán za rojem světlušek rychle popojel. V životě dosud takové divadlo neviděl. A Pelíšek vskočil do vody, ale pouze na okraj, kde ještě nebylo hluboko, a zde vyhodil tím směrem, kde byla právě vedle hráze největší hloubka, třetí a hned i čtvrtou hrstku světlušek. Báječná podívaná!

Pan Čéč byl u vytržení z neočekávaného rozletu tolika zlatozářivých mušek, po kterých však marně vztahoval ruce. Ale to se už ocitl v chladné lázni železnického rybníka, kam přepadl přes hlavu svému Vraníkovi, rovněž náhlým vířením světlušek znepokojenému. A do tmavé noci zaznívalo Čéčovo klení a zároveň z hráze Pelíškův chechtot, který si pan Čéč vyložil jako hastrmanův výsměch.

Tu však zaznělo jasně do tiché noci Pelíškovo naučení: NERABUJ PŘÍRODU, NECHCEŠ-LI MÍT ŠKODU!

Teprve nyní pochopil pan Čéč, že to je Pelíškova pomsta za čarokrásné květy, jež loni vyrval na Prachově ze země, zatímco jeho Vraník pil z bublajícího potůčku Na vodách.

Za několik neděl, potom se vypravil Pelíšek na hory ke Krakonošovi pro nové sazeničky vzácných květin. Cestou do Krkonoš se zastavil na Zebíně. Sedlák Jíra tam česal zrovna třešně a višně. Dal Pelíškovi jako pocestnému dvě hrsti na osvěžení. Byly znamenité. Na Pelíškův dotaz, slyšel-li něco o studené lázni nejvyššího pána ze železnické župy, potěšil jej Jíra zprávou, že pan Čéč láteří na toho holomka Pelíška, jak ho mečem probodne a na kusy rozseká. "Tak řekni, Jíro, panu Čéčovi, aby mu zašlo chuť, že Pelíšek za každou ránu vrací dvě a že jsem ti to řekl já, Pelíšek!" A nežli se sedlák vzpamatoval z úžasu, byl už Pelíšek v prachu.

Pan Čéč ovšem zuřil, když mu Jíra vypravoval o rozhovoru s drzým Pelíškem, ale jinak si neuměl poradit - také ztrácel odvahu, neboť věděl, že Pelíšek je skutečně schopen všeho a nadto má výhodu, že se dovede, potřebuje-li to, učinit, neviditelným.

Proto, když jel krátce nato navštívit svého známého, pana Pakoslava na Bradském hradě, zajel si raději až k Peklovsi, protože všechny rybníky Kocandy byly právě rozvodněny. A ačkoliv mohl na zpáteční cestě domů pohodlněji úvozem přes Prachov a Holín, nejel tudy, ale zase přes Peklo, protože se nechtěl potkat někde v lese s Pelíškem. Nebyl si jist, nehodí-li prachovský dobrodruh pod nohy jeho Vraníka nějaké vosí hnízdo, nebo nepřipraví jinou něžnou pozornost na oplátku za byliny a květiny vytrhané pod Svantovítem.

Ale smůla! Pelíšek se právě vracel z cesty za Krakonošem s rancem nových sazenic a vidí v Pekle před hospodou přivázaného Čéčova vraníka. Pochopil, že pan Čéč si uvnitř hoduje na kuřátku a medovině. Ráz, dva - a už seděl na jeho koni v sedle a ujížděl rovnou na Železný. Vraník skákal vesele známou cestou, i když na sobě dobře cítil jiného jezdce než svého pána. Také starý kastelán na železnické tvrzi ochotně spustil hradní můstek, poznávaje pánova Vraníka. Ovšem byl překvapen, že místo pana Čéče sedí na pánově koni někdo neznámý. "Otevři bránu! Mám vzkaz od pana Čéče mladému pánovi," zvolal Pelíšek. "Není doma," zněla odpověď. "Tedy počkám!" A už se otvírá brána a Pelíšek, seskočiv z Vraníka, kterého odevzdal kastelánovi, sám kráčel vpřed. A hle! Pod hradními okny zahrádečka, malá sice, ale krásně ob sypaná květy strýce Krakonoše, vyrvanými loni na Prachově.

Vítězoslavně uchopil Pelíšek dlouhé kopí, opřené u vchodu do Čéčova domu, a nežli bys napočítal dvacet, byly všechny odcizené květiny a byliny i s kořeny vyrvány a roztřískány na padrť a rozházeny po nádvoří. S hrůzou hleděl na to kasteláni, ale nežli se vzpamatoval, Pelíšek odpelášil domů na Prachov.

Hezky pozdě, až navečer, došel pěšky domů pan Čéč. Jeho strašlivý vztek odnesl ovšem starý kastelán, třebaže už téměř padesát let věrně sloužil Čéčově rodíně jako vrstevník pánova otce. "Co jsi mu otvíral, hlupáku? Proč jsi jej, osle starý, nezadržel?" A stařeček pokorně přijímal pánovu odměnu. Jen Vraník spokojeně zařehtal, když zase uviděl pána, ač měl vlastně hlavní vinu na náhodném zdaru Pelíškovy pomsty, ale nechápal ve svém koňském rozumu pánovo láteření.

Jednoho srpnového dne se zle zakabonila obloha nad Prachovskými skalami. Černé mraky od západu houstly. Zablýsklo se, pak zarachotil hrom a hrozná bouře se přihnala, takže blesk i úder řádil už současně. Jako by se samo peklo otevřelo. Staleté duby a borovice se kácely do údolí jako dřívka za takové průtrže mračen, že podobné nebylo pamětníka. Pelíšek vyhlédl ze své sluje směrem k Hromové rokli, nad kterou se strašlivě zablesklo. Vtom prásk, blesk s hromem strašlivějším než kdykoliv za celé věky - a hle: pyšný Svantovítův skalní hrad, prachovský Olymp a chlouba Hrádku, se řítí z ohromné výše a už leží na tisíc kusů roztříštěný na dně údolí, které skalní tříšť na všech stranách vysoko zaplnila. Zřícený pískovec tarasí zároveň i spád lesních potůčků, jež se tu ještě před bouří vesele slévaly, prodírajíce se idylicky dál k Maršovu a ven z Prachovských skal.

Prý i sám 'Pelíšek se stal obětí obrovské katastrofy a jeho bezvládné tělo leží zasypáno někde pod roztříštěnou Svantovítovou stěnou.

Ale kdo ví? Pelíšek měl být již dávno mrtev, ale lidé v okolí si dál spojovali nejednu zvláštní příhodu a mnohá dobrodružství s jeho jménem, jako by se dál zjevoval tu v lese, tu ve skalách i jinde, aby hlídal přírodu Prachova a zabraňoval jejímu poškozování a ničení.

Přes bublající potůček, který od Javorového dolu přitéká k místu zříceného Svantovítova štítu a spojuje se tam s potůčkem od Hrádku, spadl ještě po několika staletích nevelký pískovcový balvan. Lidé mu říkali Pelíškův most, uctívajíce tímto prostým názvem proslulého dobroděje a raráška Prachovských skal. Tento název Pelíškův most se zde v údolí Na vodách udržel dlouhá staletí až podnes.

10 zastavení v Českém ráji, Jaroslava Velartová, 1990

článek převzat z www.cesky-raj.cz - velmi pěkně zpracovaných stránkách o Českém ráji - jejich návštěvu doporučujeme..!