Dlouho, dlouho tomu, co v Pelešanech žil chalupník Bárta. Chudý byl jak kostelní myš, chaloupku měl malou, střechu na stranu po krčenou, porostlou netřeskem. Těžké bylo živobytí pro Bártu i pro jeho ženu. Bárta tu i tam u sedláků podělkoval, jeho žena také, a když u těch nebylo co dělat, chodil do lesa na klestí, aby si alespoň na zimu zásobu udělal, aby se ženou zimou neumřeli.
Bylo přáním jedněch rodičů, aby se jejich jediný syn Hanuš stal knězem. Dali ho tedy na studia do Prahy. Když jednou přijel zase domů na prázdniny, zavedla ho náhoda k malé chaloupce na Prachově. Právě odtud vycházelo děvče na trávu. Hanušovi se hezká, usměvavá dívka zalíbila a nabídl jí doprovod. Ani dívce nebyl příjemný mladík proti mysli, a tak se stalo, že se mladí lidé do sebe zamilovali. Slovo dalo slovo a Hanuš si přes odpor rodičů vzal děvče z chaloupky za ženu. Ale tím si proti sobě velmi popudil obě své báby a pratety, které z něho chtěly mít kněze a přímluvce u Boha za jejich hříšný a zlý život. Snažily se všemi prostředky mladé lidi rozvést, a když se všechno jejich úsilí ukázalo marné, upsaly se ďáblu, jen aby za každou cenu zničily štěstí mladého páru.
Bylo to dávno, ještě driv než lidé přišli na jméno Přepeře. To byla jedna vesnička a ta ještě neměla jméno. Ale chytří lidé, kteří v ní žili, na jméno brzy přišli. U té vesničky totiž byla Předpřeže. To je taková stáj, kde měl majitel vždy čerstvé koně, které si vozkové, kteří tudy jeli, za nějaké ty peníze vypůjčili. A tak toto slovo lidé všelijak komolili a vzniklo z něho Přepeře. Tak ještě driv než vzniklo toto jméno, stávaly se takovéhle příhody.
Drábovna dostala jméno od loupežníků - drábů, kteří ohrožovali zdejší krajinu četnými loupežemi. Jednou odnesli ze vsi Volavce s bohatou kořistí i nějakou dívku. Jmenovala se prý Strýcmandová. Z radosti nad zdařilým lupem hodovali a popíjeli ve svém pelechu po celou noc. Ale dívce se podařilo uprchnout. Doběhla k rychtáři Vávrovi na Volavec a vyprávěla mu o všem, co se jí přihodilo.
Asi čtvrt hodiny cesty od Přepeř na západ se rozkládá pěkný lesík. Více než před sto lety to I( byl největší a nejhlubší les v celém okolí. Husté koruny stromů nepropouštěly sluneční , paprsky, takže v něm bylo temno i za slunečných dní. Jeho černá barva se z dálky rýsovala I ostře na obzoru. Již tehdy se říkalo, že v lese straší,a každý se mu raději vyhnul. Kdo přes něj musel jít, ten si oddechl, když měl smutný les za sebou.