www.PRACKOV.com

Jak jsem ladil veterána, aneb láska s vůní benzínu
přidal: Miloš (11. 12. 2006)

Věnováno všem těm, kteří sedlají stroje, jenž neoplývají výkonem ani rychlostí, ale které díky své dávné eleganci dokáží pohladit srdce a spojit lidi, kteří si od nich srdce pohladit nechají…

Píše se rok, tuším, 2002… Je teplé letní odpoledne a já dřepím ve stínu naší garáže. Kolem mě hromada součástek a nářadí. Na stojánku skoro kompletní Jawa 250 „pérák“ z roku 1949… Nic mi nechybí, jen pocit z jízdy, a tak se snažím, abych poslední „kostičky do lega“ poskládal co nejdříve… Zadělávám výfuky, což se neobejde bez komplikací, zkracuji nový sekundární řetěz na potřebnou délku, napínám ho, a jelikož vše ostatní je už „po kupě“, ještě jednou pečlivě kontroluji, zda-li jsem něco někde nezapomněl utáhnout a podobně…
 
Sundávám stroj našich praotců z léty obroušeného stojánku, pouštím benzín, dvakrát prošlapuji, chvějící se rukou pouštím zapalování, a… na třetí pokus motor naskakuje… Radost o to větší, že zapalování jsem nastavoval, když byl motor ještě na židli. Nervózní, ale zároveň šťastný z dokončené čtvrtroční práce narážím helmu, ve které jezdil vlk z pohádky „Jen počkej, zajíci!“ a do pusy beru pro jistotu šroubovák, kdyby mi to někde po vesnici přestalo jet…
 
Řadím jedničku a vyrážím z rodného dvorku. Mezi zuby stále svírám šroubovák s oranžovou střenkou a na sobě mám typicky motorkářské odění: staré bílé tílko, zamazané od oleje a vazelíny a montérky, zastřižené na apartní tříčtvrteční délku…
 
Veterán šlape jak švýcarský hodinky a ruskej vítr… Ani nevím jak, a ocitám se v Turnově… Celou cestu se za mnou vleče auto, jehož řidič si zřejmě prohlíží veterána… Nebo toho blázna, co na něm sedí… Jsem tak zabrán do jízdy, že Turnov už není Turnovem, ale najednou přejíždím Kozákov a vracím se zpět domů. Je to však silnější než já a valím starou dvěstěpadesátku na Železný Brod… V zatáčkách směrem na Harrachov pochoduje stroj jako za mlada… Místo obyčejného pístu odlehčený. Místo obyčejných kanálků vyleštěné. Místo standardní hlavy válce snížená. Místo devíti koňských sil třináct… Místo japonského siláka mám pod zadkem vibrující starou Jawu, kterou bych však nevyměnil ani za nic.
 
Stroj, který znal celý svět a který sbíral v minulém století zlaté medaile po výstavách nezapře svou nadčasovost a díky výborné geometrii se nechává poslušně vést zatáčkami… Tenhle pocit z novější a silnější Jawy 350 neznám… Motorka poslouchá na slovo… Velké Hamry… Tanvald… Před Harrachovem se do mě dává trochu zima… Abych mohl drkotat zuby, strkám šroubovák k motoru do rámu.
 
Probírám se z krásně reálného snu - z odpoledne je totiž rázem navečer a tak poslušný motocykl otáčím a vracím se přes dvaatřicet kilometrů zpátky k rodné vísce Prackov. Prokřehlý a vyfoukaný zastavuji s radostí v srdci a pocitem blaha na duši svou starou Jawu doma na dvoře, sundávám škopek a vyjímám šroubovák… Na zápraží stojí zbytek nechápající rodiny: „Kdes byl?!“ Chápu, že tohle by nepochopili. „Jsem to potřeboval zkusit, jestli to jako jede…“ V ten moment mi dochází, že peněženku s doklady jsem nechal doma… Stejně tak i státní poznávací značku… No jo, chybička se vloudila..!
 
Teplo od rozpáleného motoru krásně sálá a já sedím na zemi a zasněně se dívám na chromované výfuky, v jejichž zrcadlení vidím toho blázna, který si právě splnil jeden dětský sen… S padajícím soumrakem se ztrácí obrázek v chromových odlescích, ale v srdci stále zůstává TO, co se nedá popsat. TO, co se dá jen prožít…
/Miloš Haken/