Celý týden na chaloupce nikdo nebyl, cpeme patronu do piliňáků, za chvíli bude teplo, přeci jenom ty roubenky mají své výhody. Jéňa si na rozpálených piliňákách připravuje svou oblíbenou pochoutku, ohřáté olejovky, to je zase smradu, nevíme proč to dělá, vždycky se z toho pak posere, říci si přesto nedá. Po večeři razíme na pivo do restaurace Na vyhlídce, náš stůl na nás již čeká, že tu nejsme poprvé, to je jasné hned každému. U vedlejšího stolu sedí čtyři funebráci, nevím kdo z nich bude řídit, všichni už kecají blbosti, Jirka vytahuje foťák, dává ho na stativ, připravuje blesk.

Blesk to byla atrakce, o samotné blesknutí se postarala žárovka v které splanul kus alobalu, tak to asi vypadalo. No, u funebráků to blesknutí nenašlo kladné odezvy a jeden již se začal na Jirku sápat, nebezpečí však zažehnáno rundou malých rumů, které někdo z nás objednal a v okamžiku zápisu  podstrčil lístek od vedlejšího stolu, nikdo si ničeho nevšiml, kytara je zas v plné parádě, zpěv má již nádech hospodského šrumu. Nechceme sedět dlouho, ale nějak rychle čas běží, raději zaplatíme, ráno chceme na ty běžky. Alena pečlivka jedna, přepočítává lístek a upozorňuje, že okradeni jsme byli, a tak to zas né, to tak nemůžeme nechat. Eliška si všimla, že na schodišti je opřen koberec - běhounek, jak upřesnila. Jdu to omrknout, ty vole to není běhounek, ale jekor do celého lokálu. Čeho se bojíte? To půjde.

Plán je vymyšlen, otevíráme nový účet, dáváme další pivo, já s Jirkou poneseme koberec, Jéňa a Jarda budou na chodbě držet dveře od WC, Červ zablokuje dveře z lokálu, už ho neseme, přes lítačky se nemůžeme stočit, zvedám ho až ke stropu, je kurevsky těžkej, ale jdeme. Před hospodou na nás nějaký opilec: "Kluci co to nesete?" " Koberec, nevidíš?" říká Jirka. " Kam to nesete?" " Kde je ta stejšna?" " Támhle je šestsettrojka, žigul" brumlá opilec. " Tak asi čeká nahoře" na to Jirka. Opilec zapadá do hospody a my do lesa, koberec stavíme ke stromu, Jirka jde zpět do hospody, vybíhá hospodský a Jirka, aniž se ho na něco ptal říká, "tam, nahoru" a hospodský běží. Já to sleduji od stromu, asi 50m od hospody, dvě auta se rozjíždí, jedno dolu, druhé nahoru, koho asi chtějí chytit?  Jirka si dává další pivo a mě už je zima a nebaví mě to, stát u koberce, tak jdou taky dovnitř. V dobrém rozmaru odcházíme na chaloupku. Ráno jedeme na běžkách nahoru na Štěpánku, Na prdeček, tam se vždy musíme zastavit, bába Hloušková leží v lokálu na kanapi, "co si dáte chlapci ?, pivo si natočte, musíte si připumpovat, kořalku vám nedám, poblili by jste mě rohy".

Další víkend když jsme opět vyrazili na chaloupku, tak, už jen ze zvědavosti jsme se šli podívat co dělá náš běhounek a světe div se, stojí opřen o strom. Dali jsme ho večer na chaloupku, do tepla. Snad bychom na celou atrakci už  zapomněli, ale s jarním táním sněhů, při družné zábavě Na vyhlídce nachmelený údržbář nám začíná vypravovat jak se tu krade, taky o velké krádeži, nechce však prozradit co, až nakonec po velkém rumu nám šeptá, že tu někdo ukradl koberec, děláme ze sebe úplně blbý a jako že si vůbec nedovedeme představit, jak někdo balí v lokále koberec aby ho ukradl. Taky říkal, že už vědí kdo ho ukradl a jen čekají, až si ho položí. Věděli kulový a to vědí dodnes i když je to už přes třicet let.

/Jindřich Drahoňovský/