Nenápadně sonduji co má Myška za plány, kličkuji sem tam, až konečně získám svolení ke krátké projížďce. Huráááá, po obědě vyrážím. Dakota spokojeně brublá, krajina kolem ubíhá, jedu na Hodkovice, klopím zatáčky přes Záskalí, vykláním koleno abych nedřel stupačkami, zdravím se s obdobně postiženými jako jsem já, to může chápat jen ten, kdo tohle už zažil. Když už jsem v „Libáku“, tak přes Ještěd, Hamr na Jezeře a už vůbec nemyslím na krátkou projížďku, drndím přes vesničky, koukám na chaloupky, posečené louky a sedím na mašině, že ani páv se tak nenatřásá před pávicí. Domů přijíždím na televizní noviny a to máme domluveno, že v tento čas mě žena nesmí rušit. No a po novinách je vlastně už ráda, že jsem už zase doma. (Určitě měla připravenou řeč). Moje radost a nadšení z výletu ji strhává do jiné nálady.

Neděle a zase tak krásně. Dopoledne jedu s Myškou na kolo, kde pilně musím poslouchat přednášku o tom jak neděli strávíme spolu, abych si nemyslel, že zas frnknu na motorku. Ještě nemám plán jak vykličkuji, ale táhne mě to fest. Nedělní oběd za námi, pohodička, káva se podává a já nechtíc drknu kolenem o nohu stolu, káva již dělá na ubruse skvrnu a mě v zápětí z toho nerváku padá kus naukového dortu, dílo dokonáno. Myška místo klidného popíjení kávičky, likviduje mnou způsobené škody. A to ji stále říkám ať si pamatuje, že manžel nemusí být užitečný, že ji musí stačit když neškodí. A teď to takhle všechno poruším, na svou omluvu však musím říci, že ne úmyslně. Nyní si uvědomuje, že v sobotu, když jsem si někde drndil na motorce, že ji bylo lépe a tak už mě nic nebrání osedlat a vyrazit. Po krátké projížďce mě to táhne domů ke své Myšce i když slunce ještě pálí.

/Jindřich Drahoňovský/