Toto místo leží v Gierložském lese nedaleko města Ketrzyn na východě Polské republiky. Dodnes jsou zde zbytky silnostěnných železobetonových bunkrů, které jsme měli možnost při naší návštěvě shlédnout. Tyto zbytky a částečné ruiny jsou němými svědky hrůzných událostí těch tragických dob za druhé světové války.

Sem začaly proudit houfy turistů z celého světa, aby na vlastní oči viděli tahle místa, kterými kráčela pohnutá historie a běsnění. Ani my jsme se tehdy neubránili chmurnému zamyšlení. Mráz běhal člověku po zádech, když naslouchal výkladu zdejšího průvodce. Tato místa hrůzy se rozkládají na ploše více jak dvou set hektarů a pevnostních bunkrů tady bylo kolem sedmdesáti. Tady, hluboko pod zemí, pracoval štáb německého wehrmachtu i zbraní SS, tady se mnohokrát rozhodovalo o osudech národů.

S výstavbou bunkrů se začalo někdy na jaře roku 1941. Němci výstavbu nejprve kamuflovali tím, že zde budují velký chemický kombinát pod názvem „Askania“. Do rozsáhlého hlubokého lesa byl zakázán vstup, zatímco kolony aut navážely sem doprostřed lesů stavební materiál nejrůznějšího druhu. Nejvíce ovšem bylo potřeba železo, cement, kámen, písek...

Podle doslechu projektovali stavbu „Vlčího doupěte“ italští stavitelé, kteří potom „museli“ zahynout při inscenovaných autonehodách. Podle jiné verze stavěli tuto obrovitou pevnost výhradně zajatci a vězni. Tvůrci tohoto nestvůrného díla znali ovšem vždy jen dílčí části stavby, celý komplex výstavby nepoznal ani jeden z nich.

Toto místo bylo až do konce války přísně utajováno. Bylo však známo jako „Vůdcův hlavní stan“ (Führer-Hauptquartier). byl tu vytvořen i mimořádně účinný bezpečnostní systém ochrany i obrany. Od okolního světa byla pevnost oddělena třemi pásmy, mezi kterými neustále projížděly motorizované ozbrojené hlídky. Do jednotlivých pásem byl povolen vstup jen na zvláštní propustky s heslem. Heslo se měnilo dokonce několikrát denně. Do posledního třetího pásma byl povolen vstup jen na přímý Vůdcův příkaz a s jeho výslovným souhlasem. Tam se dostali už jen ti skuteční nejvyšší prominenti Třetí říše.

Každý jednotlivec, který vstoupil, byl neviditelnou kamerou automaticky vyfotografován. Celý systém bunkrů byl chráněn ještě několika jezery a bažinami. Ty obrovské bunkry byly nad zemí maskovány velmi mistrně drátěnými sítěmi. Uvnitř nechyběla ani dobrá silnice a dokonce tu byla i železniční trať.

Říká se, že Hitler tady pobýval v době mezi 21. červnem 1941 a 20. listopadem 1944. Snad se tam cítil skutečně v bezpečí. Ale ani tady nebyl uchráněn od atentátu, který na něj spáchal plukovník Stauffenberg. Hitler však vyvázl jen s lehčím zraněním. Ještě týž den nařídil popravu všech účastníků spiknutí, které bylo po nezdařeném pokusu o zavraždění Vůdce rázem odhaleno.

V roce 1945 byl systém bunkrů Vůdcova Hlavního stanu vyhozen do vzduchu a zůstal dodnes záhadou, kterou se nepodařilo uspokojivě vyřešit a prozkoumat. Pokusy proniknout do zatopeného a možná podminovaného podzemí jsou prý dodnes životu nebezpečné.

A tak se turista vrací z míst (a i my jsme se tehdy tak vraceli), kde šlapaly těžké okované boty fašistů, kde zněla tvrdá řeč a povely SS-mannů, ale i tolik oslavovaného führera. Zůstalo nám na památku jen několik snímků, ale pak hlavně ty myšlenky a vzpomínky... Černé myšlenky a chmurné vzpomínky...

František Mlejnek st.