V minulé době vlády jedné strany se členové této strany a odboráři zdravili nám známým pozdravem Čest práci! Dnešní, a už dlouholetý, jakýsi univerzální pozdrav, je Dobrý den! Tím se oslovují nejen známí a přátelé, ale i společnost, když někam vcházíme, např. do čekárny nebo ordinace lékaře, do prodejny, do dílny apod., na návštěvu apod. Tenhle pozdrav se dá použít v kterékoliv denní době, snad s výjimkou večera. Tak nás oslovují i hlasatelé a moderátoři v rozhlase či v televizi. A je to myslím dobrý pozdrav, snad ten nejlepší.

Podle denní doby se také často říká: Dobré ráno! i Dobré jitro! Dobré poledne: Dobré odpoledne! Dobrý večer! Při odchodu se loučíme opět univerzálním všeobecným pozdravem Nashledanou! Ve večerní nebo noční době můžeme říci Dobrou noc!

Místo rozloučení pozdravem Nashledanou! slyšíme dnes velmi často, ba až přečasto, zkratkovité Nashle! Slováci řeknou Dovidenia! nebo prostě Dovi! Jakoby Němci říkali: Aufwieder! Tohle Nashle! se mně moc nelíbí.

Byly doby, kdy byl mezi známými lidmi a mezi mládeží oblíbený pozdrav Nazdar! Tak se oslovovali např. Sokolové, ale tak se zdraví i na vojně, kdy velitel pozdravuje jednotku slovy: Třetí roto, nazdar! a rota odpovídá pouhým mohutným Zdar! Později se vžil trampský a vodácký pozdrav Ahoj! Tak se zdravili, a někdy ještě zdraví, lidé hlavně mladí, při setkání i při odchodu. Dnes se však stalo oblíbeným úslovím italské Čao! nebo z toho české Čau! Někdy slyším dokonce zdvojené čau, čau!

Starým dobrým zvykem je při psaní dopisů slušné v vení na začátku a pozdrav nebo rozloučení na konci každého dopisu: Tak se v dopisech oslovujeme: Vážený pane Nováku! Vážený Mistře! Vážená slečno! Milý příteli! Drahá maminko! Dopis končíme obvykle slovy: S úctou! V dokonalé úctě! S pozdravem! S přátelským pozdravem! a následuje vlastnoruční podpis.

Mne osobně nesmírně mrzí, že už pan Zákopčaník v televizi nesmí zdravit diváky tím krásným jemným pozdravem „Slunce v duši!“, jak to kdysi dělával.

Asi jsem si zdaleka nevzpomněl na všechny možné pozdravy, ale pro zajímavost jsem připomněl aspoň ty některé nejčastější. Je dobře, když se slušní lidé vzájemně pozdraví. Je to starý dobrý zvyk, který  ukazuje na vychovaného člověka. Protože na venkově mají k sobě lidé blíž nežli ve městech, zvláště v těch velkých, slyšíme i na vesnici pozdravy daleko častěji. Vždyť v některém velikém paneláku se znají vzájemně jen lidé třeba na jednom podlaží, kdo bydlí pod nimi nebo nad nimi, to už nevědí. A tak se s tím, koho neznají, ani nezdraví. To je pochopitelné. A zcela jasné je také, že nemůžeme zdravit každého, koho potkáme na ulici.

Na vesnici se známe všichni dohromady, říkáme, že si skoro všichni vidíme do talíře, a tak se zdraví vlastně každý s každým. A je k tomu na venkovských školách vedena i naše mládež. Když venkovský kluk nebo dívka pozdraví náhodného turistu z města, který vsí prochází, je to pro něj milé pohlazení na duši, ale mnohého to udiví, kdo a proč ho vlastně to děcko zdraví.

Bohužel nová doba, kdy je všechno „SUPER“, zanechává už i tady své následky a své stinné stránky. A tak i oslovení a pozdrav často mizí z krásných mezilidských vztahů. Bohužel! Leckdo si nejraději hrabe jen sám na svém písečku, honí se za vidinou bohatství, ale nevidí své spoluobčany, nevidí jejich bolesti ani radosti, a tak proč by se tihle lidé měli zdravit. Nu, uvidíme, jak to bude do budoucna! V každém případě, ať tak či tak, já Vás, milí čtenáři „Pojizerských listů,“ zdravím a říkám:

NASHLEDANOU!

František Mlejnek st.