Rád bych pro budoucnost zachoval starší nebo zastaralé výrazy, které jinak upadají v zapomnění, a proto chci uvést nejužívanější slova lidové mluvy, jak je dnes u nás známe anebo jak si je ještě pamatuji ze svého dětství a mládí.

Jednotlivá slova budu většinou uvádět ve větných celcích, aby jim bylo snáze porozumět. Původně jsem chtěl pořídit jakýsi abecední slovník s výkladem jednotlivých slov a rčení. Mnohé z těch výrazů a slovních spojení užívají i lidé v širokém okolí, tj. nejen tady přímo u nás pod Kozákovem.

Zajímavé je např. zakončení podstatných jmen rodu mužského životného ve 3. a v 6. pádě jednotného čísla: Tak lidé řeknou: Dám to bratroj, koňoj, psoj, sousedoj - místo: Dám to bratrovi, koni, psovi, sousedovi. Toutéž koncovkou -oj uvádějí také šestý pád jednotného čísla: Mluvilo se vo mlynářoj, vo učiteloj, vo klukoj (předložku „o“ nahrazují lidově předložkou „vo“) - místo: Mluvilo se o mlynáři, o učiteli, o klukovi.

Podstatná jména rodu mužského životného zakončená na -a, mají v 7. pádě jednotného čísla lidově koncovku -em, namísto spisovné koncovky -ou, např.: s tátem, s panem starostem, s předsedem, s přednostem..., namísto: s tátou, s panem starostou,s předsedou, s přednostou...

Příjmení v rodě mužském ve 3. pádě čísla množného končí u nás na koncovku - om: Půjdu k Mlejnkom (spíše k Mlenkom), k Hejdukom, k Votrubcom... ( k Mlejnkům, Hejdukům, Votrubcům...). Tato koncovka -om se však nikdy nepřidává (jak tomu bývá v některých krajích) k přídavným jménům. Neříká se tedy, jako někde jinde, např.: v novom, v rodinom, v sousedovom, v pěknom...ale v novym bytě, v rodinym prostředí, v sousedovym domě, v pěknym městě. Typické je zde krátké tvrdé -y (ypsilon) u jmen rodu mužského neživotného. Spisovně se říká a píše: v novém bytě, v rodinném prostředí, v sousedově domě, v pěkném městě.

Při stupňování některých příslovcí se v kraji užívá tvarů, např.: Máš to pěknějc, nejpěknějc ... Je tam veselejc, nejveselejc... (místo: Máš to pěkněji, nejpěkněji... Je tam veseleji, nejveseleji...).

Mnoho starších lidí ještě dnes (2002) vyslovuje koncovky neurčitků měkce na -ť: Budu kopať, nosiť, voziť, vodiť, šíť, psáť, zpívať... Protože ani dnešní spisovná čeština neužívá v těchto případech koncovku -ti, jak tomu bývalo dříve, neuslyšíme ji nikde ani v hovorové řeči. Hovorová koncovka -ť v těchto slovech pochází zřejmě z této původní koncovky -ti. Mladá generace ovšem už vůbec dříve zmíněnou koncovku -ť neužívá, ale skoro zásadně dává na konec infinitivů koncovku -t: pracovat, kopat, nosit, vozit, vodit, šít, psát, zpívat...

Sloveso „být“ lidé obvykle časují takto: sem, seš, je, sme, ste, sou (jsem, jsi, je, jsme, jste, jsou). U slovesa „jít“ se nevyslovuje počáteční hláska j-: du, deš, de, deme, dete, dou, pudu, pudeš, pude, pudeme, pudete, pudou (místo: jdu, jdeš, jde, jdeme, jdete, jdou, půjdu, půjdeš, půjde, půjdeme, půjdete, půjdou). Ovšem při záporných tvarech se první hláska j- zásadně vyslovuje: nejsem, nejseš, není, nejsme, nejste, nejsou, nejdu, nejdeš, nejde, nejdeme, nejdete, nejdou. Ale: nepudu, nepudeš, nepude, nepudeme, nepudete, nepudou (namísto: nepůjdu, nepůjdeš, nepůjde, nepůjdeme, nepůjdete, nepůjdou). V tomto případě opět odpadá hláska -j- a dlouhé -ů- se mění v krátké -u-.

Časté je zaměňování samohlásek: pítka - pětka, šíska - šestka, círa - dcera, stýbílko - stébélko, chrůpá - chrápe, krůsna - krosna, kůtě - kotě, růsa - rosa, steky - stoky, kozlátko - kůzlátko, běžal - běžel, křičál - křičel, viďál - viděl, mlíko - mléko, pišu - píšu, pišeme - píšeme... atd.

V některých slovech se naopak zaměňují souhlásky: bunčochy - punčochy, nečpul se - nešpul se, bandory - brambory, bidle - vidle, pobříslo - povříslo. Některá slova v lidové mluvě vynechávají celé slabiky nebo skupiny hlásek: k svačně, k svačni - k svačině, ani se nehla - ani se nehnula, brzy usla - brzy usnula, atd.

Hláska -v- zní uprostřed a na konci slov obyčejně jako -u-: dřiu - dřív, dříve, kreu - krev, koneu - konev, leu - lev, páneu - pánev, zrouna - zrovna, kauka - kavka, láuka - lávka, Sláuka - Slávka, páu - páv. Žertovně se někdy říkává jakési úsloví: Šla Anka přes láuku, spatřila káuku, upadla přes koneu, tekla jí kreu, řvala jako leu.

Místo přitakávacího ANO se všeobecně říká: JO, jojo, ju, juju. Místo „břicho“ slyšíme břich, místo brambory, bramboračka jsou tu bandory, bandoračka. V 7. pádě se někdy nesprávně a zcela zbytečně přidává předložka „s“, např.: Pišu s tužkou, s pérem, kreslíme s pastelkama,zuby si čistíme s kartáčkem, boty krémujeme s krémem, polévku jíme se  lžícej (vžícej), maso jíme s nožem a s vidličkou... namísto správného: Píši tužkou, perem, kreslíme pastelkami, zuby si čistíme kartáčkem, boty krémujeme krémem, polévku jíme lžící, maso jíme nožem a vidličkou.

V mnoha krajích jsou známé nespisovné koncovky u podstatných a u přídavných jmen, např.: -ema, -ama, -ej: kamnama, ženama (spíše ženckejma), snopama, pobříslama, tužkama, barvama, pastelkama, konvema, řečma, kleštěma, dobrej, starej, milej, pěknej, mladej, atd. Také u nás se jich užívá všeobecně u všech generací.

Řekne-li někdo starší: „Ta byla vypravená!“ znamená to, že byla pěkně moderně oblečená, nastrojená. Jestliže někdo byl do ní udělanej, myslí se tím,že do ní byl zamilován, zkrátka líbila se mu. Namísto „někdo“ slyšíme často „nědo“, tj. s vynecháním hlásky „-k“.

Zbožní, nábožensky založení lidé řeknou: „Deme na hrubou!“ Tj. „Jdeme na slavnou (velkou) mši svatou. Hrubý sejto znamená síto s velikými oky, stejně tak např. hrubý struhadlo, hrubej flek (záplata). Takže přídavné jméno „hrubý“ nahrazuje často přídavné jméno „velký, veliký“.

Řada slov, která se u nás dříve užívala a někdy stále ještě užívá, je převzato z němčiny: firhaňky - záclony, flinta - puška, flaška - láhev, šuflík i šuplík nebo šuple - zásuvka, deka - přikrývka, dekunk - opevnění, pevnost, voršof - dřevěná lopata na nabírání obilí, šlauf, šlauch - hadice, šlauška - hadička, plavajz, plevajz - tužka, cajk - nářadí, také vercajk - nářadí, verštat - ponk, ale i dílna, stroj na broušení korálí nebo kamenů, dýnko, dekl - poklice, poklop, poklička, mašina - stroj (často je zde míněna lokomotiva), mundůr - oblek, oblečení, štruzok, štruzák štrozok - slamník, fěrtoch - zástěra, hycovať - pálit, voheň fajruje - oheň plá, plane, lajntuch - prostěradlo, švajneraj - nepořádek, švancparáda (na vojně) - pohlavní prohlídka, paraple - deštník, mord - vražda a mnoho dalších.

Ve starých dřevěných světnicích (sednicích) bývaly na stropě trámy, kterým se říkalo povaly. Před každou chalupou bývala a ještě i dnes je násep (kamenná nebo dnes betonová, či z tzv. zámecké dlažby), tenkrát většinou jen z pískovce.

Aby teplo ze sednice neutíkalo, bývala na stropě mezi povaly mazanice (z hlíny a plev, až 10 cm silná vrstva.). Z každé pece, kde se pekl chléb nebo koláče, odváděly kouř (čoud, čmoud) dva nebo i více průduchů, kouřovodů, vzdušníků. Říkalo se jim však nejčastěji dýmníky a ucpávaly se tzv.cuky, když se měl tah do komín u zmenšit. Cuky byly většinou staré nepotřebné hadry, nemočené vodou. Z komínů se čoudilo, čudilo, čmudilo, čmoudilo. Původní dýmníky prý bývaly ve střeše veliké otvory, kterými vycházel z domu kouř nad střechu, dokud se ještě nestavěly komíny.

Při dřevěných chalupách bývaly zvenčí dřevěné podpěry, tzv. kozy. Stejný název mají ještě i dnes podpěry ve vazbě nahoře pod střechou u každého domu. Chodbě se u nás pořád ještě říká síň, síňka, předsíň, předsíňka. Byl jsem v síni.

Vystoupíme-li po schodech nahoru, jsme nad síněj, nad sednicej, na přední nebo zadní komoře, nad chlívkem, pod přístřeškem, a ještě výš jsou hambelka, tj. hambalky. Ve stodolách býval mlat, přístodolek, (přistodůlek),patro (na patře).Ve stodole u každého přístodolku bývala dřevěná oploteň (jakési ohrazení přístodolku naproti mlatu).

Přístodolek byl vyhlouben asi zhruba jeden metr pod úrovní vedlejšího mlatu, aby se tam vešlo více obilí nebo slámy. Otepím (votýpkám) slámy se říkávalo matenice nebo matýnky. Když se sklidilo obilí, muselo se pole pohrabáčem (dřevěným později železným) pohrabat a ještě se doklidily shrabky, pohrabky, pohrabiny.

Když se potom obilí ve stodole mlátilo (mašinovalo), z vytřásadel mlátičky padala droboučká sláma, různě krátká, které se říkalo ouhrabky. Ty se ještě prohrábly na sítě, zvaném ouhrabečnice. Jiné síto (sejto) se jmenovalo hrachovka. Na něm se sítovala (sejtovala), tj. čistila zrna hrachu.

Slaměné otýpky, otepi (matýnky) se svazovaly při mlácení slaměnými povřísly (pobříslama), která se vázala z dlouhé, tzv. cepové slámy (žitné). Stejné cepové slámy se používalo kdysi dávno k domácí výrobě slaměných došků, což bývala známá krytina starých českých chaloupek i větších chalup. Takovou krytinu na střechách dnes, v roce 2002, už nikde neuvidíme.

Dlouhou cepovou slámu si lidé také cpali do velikých slamníků do postelí. Říkalo se jim štruzáky, štruzoky.  V dětské kolébce (kolíbce) býval malý štruzáček. Cepová sláma, jak už sám název napovídá, zůstávala po ručním mlácení obilí - žita, které se mlátilo úmyslně ručně cepy (cepama), aby byla tato dlouhá sláma ke zmíněnému použití. Ve starých dobách se vyráběly mj. také slaměné ošatky (vošatky) na bochníky chleba před jeho pečením. Původní úly (ouly) ve včelínech byly rovněž obaleny jaksi do rulíků srolovanou slámou. Včelaři jim říkali kláty.

Tohle ruční mlácení cepy (cepování) se udržovalo dlouho (právě kvůli té dlouhé kvalitní žitné slámě), i když už se ostatní obilí (včetně žita) mlátilo strojově na mlátičkách. Mlátičce se říkávalo také mašina (prostě byl to mlátící stroj). Na mlácení cepy pro získání dlouhé cepové slámy se vybíraly nejkvalitnější snopy žita bez valné příměsi travin nebo podsetého jetele. Ostatní zbylé žito se už běžně mlátilo strojově na mlátičce.

Byla zde řeč o povříslech (u nás se říkalo a snad ještě někdy říká „pobřísla“), že byla ze žitné dlouhé slámy. Ale později už tu byla povřísla tzv. provázková, většinou ze sisálu, každé mělo na jednom konci, ke snadnějšímu uchopení do ruky, jakýsi maličký dřevěný kolíček.

V každé stodole stával také menší ruční stroj na čištění vymláceného obilí, zvaný fukar nebo fofr, mlejnek (mlýnek). Obilí se  fofrovalo, čistilo, tj. zbavovalo se plev, prachu a nežádoucích příměsí. Plevy se nevyhodily, ale zkrmily se dobytku. Uložily se na tzv. plevníku.V zimě se spařovaly vařící vodou, dělala se spařenice.

Přidal se nakrouhaný burák, burgon, mangůl, tj. krmná řepa. To bylo výborné krmení pro dobytek, když nebylo v zimním čase zelené krmení (tráva, jetel, vojtěška). Burák se krouhal (kroužil) na ručním kružáku. Tahle směs se nazývala pitím a míchala se v krauským škopku (veliký dřevěný škopek). Škopky, dřevěné putýnky (putny, ve kterých se pití nosilo do chléva), sudy a voznice, máselnice, později i ruční dřevěné pračky apod., zkrátka všechny tyhle dřevěné výrobky, zhotovovali zruční řemeslníci, kterými byli bednáři.

Ve voznicích se nevozila jen voda, ale také močůvka, u nás vždy nazývaná hnojnice, hnonice, močka. Voznici také říkávali kanta.Krmení pro dobytek (trávě, jeteli, vojtěšce, směskám) lidé říkali obrok (vobrok). Hospodář řekl: „Musím nasekať dobytku vobroku!“ Sekal ho kosou (kůsou), hrabal hráběmi (hráběma).

Ve chlévech na zemi bývají dřevěné trámy, nazývané tesy. Jednou, někdy i dvakrát do roka se tesy vyzvedávají a zpod nich se vyvážejí tzv. podtesky, které se dávají běžně na hnojiště (hnoniště, hnojník), nebo se vyvážejí přímo na pole. Je to mrva, která mezi tesy propadala do prohlubně pod tesy. Jinak se hnůj z chléva vykydá a na poli se potom rozhází (rozkydá, rozkejdá). Odtud asi také slovo kejda, kejdovat.

Krávy ve chlévě mívaly svá roztomilá jména, aby je hospodář mohl pojmenovat, oslovovat a aby je od sebe také rozeznal. Tak míval: Malenu, Plosu, Straku nebo Stračenu, Lízu, Veselku, Jelenu, Štrýmku. Někdy kráva zdědila pojmenování po rodině, od které byla zakoupena: Hejdučka, Votrubska, Pleštilka.

Než se kráva otelí, je stelná (tj. březí) a ke konci březosti už pěkně zavimnalá, tj. má veliké vemeno (vímeno).Tele potom od krávy cumlá (saje), je to cicavý tele, cicavče (tj. savé tele). Když už žere samo, vodstaví se (odstaví se) a je to pak již vodstáuče (odstavené tele).

Kráva je uvázána ve chlévě na řetězu (podobně jako pes u boudy). Ten řetěz, to je vazák. Na konci má zároubičí. Přetržený vazák se znovu spojoval svíracím článkem. Když se dobytče od vazáku utrhlo, mělo to v chlívě (chlévě) rozrajtovaný, rajtovalo tam.

Děvečky a hospodyně dobytek třikrát denně poklízely. To jest krmily, dojily, vyhazovaly hnůj, znovu podestýlaly slámou nebo jiným stelivem, což v zimním období bývalo často suché listí, na podzim pracně nahrabané a pak uložené ve stájce.

Když má kráva hlad, tak řve, bučí, ale koza mektá, meká, mečí, prasata chrochtají. Splašená kráva třečkuje (ohání se a utíká). Možná na ni sedl komár, hovado, brundibár, brumbál, zkrátka ovád. Některé zvíře zdivočí a pak je jankovitý.

Kozám se někdy říkalo pušimy, pušimky. I ty mívaly svá jména: Rohatá, Líza, Pušimka. Kozy mívaly vždycky rády první jarní pampelišky, kterým lidé dosud všeobecně říkají mlíčí nebo mlečka. Pojmenování smetánka se u nás nevyskytuje.

Jestli chceme, aby k nám někdo vstoupil do domu, do pokoje - řekneme: „Pojďte (poťte) dál!“, nebo „Jděte (děte) dál!“, což je dosti protismyslné. Připadá mi to, jako bychom dotyčného od nás odháněli, jako bychom ho vyháněli od nás pryč, když říkáme, aby šel dál. To „v kraji“ na Jičínsku a na Rožďalovicku říkají pěkně slušně: „Pojďte blíž!“ nebo „Jděte blíž!“ Není toto rčení správnější? Posuzujte sami.

U starších typů kamen (zvláště kachlových) bývala přistavěná kaplička, ovšemže také okachlovaná, ve které byla vestavěny jedna nebo dvě pečící trouby. Vedle plotny (plátů) býval skoro vždycky medenec (dříve snad měděnec, že byl vyroben z mědi). Ten sloužil k ohřívání vody při každém běžném topení. Voda i po skončeném topení zůstávala v něm dlouho teplá nebo aspoň vlažná. Byl to tedy takový starodávný ohřívač na vodu, dnes bychom snad mohli říci boiler.

Za kamny dříve bývala pec (vyzděná), na které se i lehávalo a spalo. Někde jí říkali pecinka. Pod kachlovou kapličkou bývala tzv. podpícka, kde bylo složené dřevo, roští případně uhlí, aby bylo při topení stále po ruce.Skoro každé skříni se říkalo (a někde ještě říká) jarmara, almara, jarmárka, almárka. Příborník nebo skleník, to bývala police. Starší typy nástěnných hodin mívaly perpetlík. perpendykl), tj. kyvadlo. Když se hodiny nadcházely nebo pozdily - šly  zkrátka „šejdrem“.

Kůlna na uskladněné dříví na topení je šupna, šupa, dřevárna, dřevník. Někdy se tam dává i různé nářadí, nepotřebné věci apod., čemuž se říká hamparádí, hamperádí, haramdání, taky vercajk.  Někdy tam lidé ukládali stelivo pod dobytek (na zimní období), tj. nahrabané jehličí nebo listí. Jinde to byl i z lesa donesený vřes, kterému se tady pod Kozákovem všeobecně říká březek. Taková kolna byla kůlna, ale spíše stáj, stájka.

Bývaly tam složené třeba i votýpky, roští nebo chloudí, chroudí (drobné topivo, dřevo). Někdy tam stojí třeba i dřevěný trakař na svážení sena (někde mu říkali trkač), dřevěný korčák na vyvážení močůvky (hnonice, hnojnice, močky). Byl tam možná i dřevěný kortouč,  zkrátka kolečko na převážení písku, cihel, kamení nebo jiného materiálu. Takové dřevěné trakaře, korčáky ani kortouče dnes už nejsou takřka k spatření. Nahradila je železná kolečka, často opatřená bantamovým obutím kola (vlastně pneumatikou).

V zimě někdy mokrý sníh na povrchu umrzl tak, že se po něm dalo chodit nebo i jezdit na sáňkách. Ještě dnes se pro to udržuje výraz svrcholka, někdy také površek nebo popovršek. Když nastane tání, je to obleva, ale lidé někdy řeknou, že nastal vodměk. Některé sáňky bývaly rohačky, větším ručním saním, na kterých se např. vozilo z lesa dřevo, se jmenovaly samotížky.Sáňky, které mají vzadu vyvýšené držadlo a dole na saničkách dvě šlapky, na kterých se může stát, se nazývají renolf nebo renvolf.

Také tady pod Kozákovem měl a má každý druh ovoce svoje zvláštní místní pojmenování: Někdy je to pojmenování, řekl bych, „úřední“, jindy pouze lidové, krajové.

Vypíšu názvy třešní, které se u nás pěstovaly nebo ještě pěstují: ptáčnice, prcavky, pláňky (třešně plané, tedy neštěpené), rupky, křupky nebo chrupky, dále pivky, černé nebo černice, rakušanky a antonínky (ty byly vždy nejranější), plavky (plauky), srdcovky (srcouky), tyhle bývaly ve tvaru srdíčka a měly spíše oranžovou barvu.

Hrušky bývají: krvavky (krvauky) byly uprostřed červené, křivice (veliké, zahnuté), šedivky (velice sladké), mramorky, sancpurky, tzn. salcburské (bývaly velice moučnaté), ančičky (zrály kolem svátku sv. Anny), kyselky, medovky (medouky), parádnice, voskoruše, voskovky (voskouky)...

Jablkům se říká: šampión (champion), renet, reneta, hedvábné (herbáuný), soudečky, kyseláče, flínský neboli nonety, jakoubata (raná jablka), skleněný, alexandry, parmeny, malináče, džejmsgrív (james grives), panenský, jahodový...

Z peckovin se švestkám všeobecně říká spíše slívy, pak jsou tu ryngle nebo blůmy, další peckovinou jsou kadlata, kozí cecky, špendlíky, bosenský slívy aj. ...Ze sušených křížal a ze sušených švestek se dříve vařívala zvláštní sladká polévka, zvaná muzika.

Také některým druhům rostlin dávali naši předkové podivná jména, nám dnes již namnoze neznámá či nejasná. Moje babička na jaře nikdy nešla trhat bledule, ale vždycky přinesla domů kuřímuří. Jako děti jsme rdesnu hadí kořen říkávali kartáčky, kontryhel byly husí ťapky, kohoutek luční to byly slzičky Panny Marie atd. Borůvkám ani dnes neřekne nikdo jinak než černý jahody. Červené lesní plody nejsou brusinky, ale bruslinky. Ty rostou na brusinčí (bruslinčí), černé jahody musíš sbírat na jahůdí. V lese roste místy vřes, ale u nás je to zásadně březek.

Také jednotlivá pole, louky, lesy a háje i další místa mají ještě dodnes svá pojmenování, ke svému přesnému určení. Stejně tak ostatní místa v obci, různé samoty atd. Viz dále!

Dříve se slovem „chalupa“ označovala větší (až středně veliká) zemědělská usedlost, tj. zemědělské hospodářství, obydlí rodiny hospodáře a k tomu příslušné zemědělské přístavby (chlév, konírna - /tj. stáj pro koně = maštel, maštal,/ stodola, kolna na topení, kolna na stroje a nářadí /té se někdy říkalo stáj, stájka/, chlívky pro vepře /prasečníky, prasečáky/, kurníky pro drůbež).

Podle toho se takovému hospodáři (rolníkovi, zemědělci) říkalo „chalupník“ - rozlišuj od dnešního „chalupář“.

Za mého dětství se půdě pod střechou domu říkávalo rovněž „chalupa, na chalupě, lézt na chalupu“. Naše maminka nám dětem přikazovala: „Dojdi na chalupu pro polínka, přines z chalupy košík, najdi na chalupě ošatku“. Dnes tenhle prostor pod střechou domu nazýváme skoro zásadně „půda, na půdě“.

Ještě výše než „chalupa“ bývaly na domě „hambelky, hambalky“. Věci, které nebyly zrovna často používány, se odkládaly až nahoru „na hambelky, do hambelků“.

Menší hospodář, který se věnoval spíše ovocné zahradě (sadu), se nazýval „sadař“ (např. v Prackově v čp. 12 název „Sádek“, „ V sádku“, „sádecký Votrubec“, v Loktuších čp. 5 „Mlejnek štěpař“ nebo v čp. 39 „Mlejnek sadař“).

Ten nejmenší rolník míval jen jednu kravku, kozu a prasátko (někdo ani tak ne), to býval prostě „domkář“ (asi podle toho, že měl alespoň vlastní domek, chaloupku). Pozemků vlastnil minimálně.

Ve druhé polovině 20. století se na venkově objevuje nové pojmenování „kovo-zemědělec“ a „stavo-zemědělec“. To byl člověk, kterému pro rodinu vlastní docela maličké hospodářství nepostačovalo, a proto šel za prací: obvykle do města, do průmyslu nebo případně jako stavař, tj. zedník, tesař, pomocný dělník, přidavač u zedníků (maltař) k některé stavební firmě.

Dnes (r.1996) se pod názvem „chalupa“ myslí spíš venkovské obydlí, dobře udržované, které si zakoupili nebo pronajali obyvatelé z města (měšťáci, „lufťáci“). Bývá to obvykle starší dřevěné, roubené stavení, ale může to být i novější zděný domek. Noví majitelé (nebo nájemníci) tráví dny víkendového volna (konec týdne, tj. soboty, neděle, někdy již od pátku) na této „své“ chalupě. Někdy zde prožívají i svou dovolenou, vánoční svátky, velikonoce apod.

Tito lidé zde tudíž bydlí jen přechodně, v obci jsou hlášeni k přechodnému pobytu, ale trvalé bydliště mají „doma“ ve městě. Ale „na chalupě, u chalupy“ mívají i svou zahrádku s květinami nebo se zeleninou, také ovocnou zahradu, sad, malé políčko apod. Říkáme jim proto „chalupáři“ (na rozdíl od někdejších „chalupníků“).

Každý člověk z města, který jezdí na víkend na venkov, má tady tudíž „svou chalupu“. Jenže někdo sem jezdí „na chatu“, a to jsou pak „chataři“. Na rozdíl od chalupy, taková venkovská chata je novějšího původu, obvykle stavěná už se zámyslem k rekreačním účelům. (V horách, např. v Krkonoších, bývá slovem „chatař“ nazýván člověk, který se stará o horskou ubytovací chatu, ke společné rekreaci většího počtu lidí najednou. Mnohé krkonošské chaty nesou ale starší název „boudy“, např. Labská bouda, Petrova bouda, Luční bouda, atd.).

Ale „chatař“ na našem venkově je majitel budovy „chaty“, která byla již postavena s tím cílem, že bude sloužit jen k přechodné rekreaci majitele a jeho rodiny, případně jeho přátel. O tom jsem se o tom již v předchozím odstavci zmínil.

Teď už jsme tedy poznali, který člověk z města jezdí na venkov „na chalupu“ (je „chalupář“) a který jezdí „na chatu“ (je „chatař“).

text s laskavým svolením kronikáře, pana Františka Mlejnka st.