A to už dosáhli Sasové Trosek a valili se k Hrubé Skále. Beneš Heřmanóv se přichystal k obraně. Shromáždil pod hradem své lidi i lid spřátelených rytířů a vyčkával. Netrvalo dlouho a přiběhli zvědové od cesty ku Praze a oznamovali, že Sasové jsou tu. Obě vojska se srazila. Sasů je zlověstné mračno a české zástupy musí bojovat dvojnásob těžce. Beneš Heřmanóv obklíčen vlnami Sasů se brání z posledních sil. Už slábnou síly všem Čechům a Sasové cítí, že přes hrozné ztráty se kloní vítězství na jejich stranu. Náhle se otevře les a z jeho zelených bran vyrazí jezdci v černém odění, svěží a s tasenou zbrani. Vrhnou se na Sasy a rázem rozhodnou bitvu. Rytíř, který je vede, si prosekává cestu nepřáteli přímo k Benešovi z Hrubé Skály, (který je ve zlé tísni. Osvobodí ho ze sevření nepřátel a vyvede na bezpečné místo. V tom přicválá na koni sasský jezdec a zvedne na pana Beneše meč. Neznámý rytíř však zachytí ránu a Sasův meč nasekne přilbu. Ale to už Sasové prchají přes lesy a pole. Bitvu prohráli.

Beneš Heřmanóv se rozhlíží po svém zachránci. Ale kde jsou černě odění bojovníci a kde je ten, který je vedl? Lesy ztichly a zavřely se nad houfem zachránců, kteří rozhodli bitvu.

Ale Svatava věděla, kdo přišel jejímu otci v nouzi na pomoc. Bála se jen prozradit jméno zachránce.

Beneš Heřmanóv dal pak vystrojit na svém hradě hodokvas pro všechny své přátele a spojence a vyhlásil, že ten z bojovníků, který nastavil vlastní hlavu a přilbou zachytil osudnou ránu, nemá zůstat bez odměny. A jestli je svobodný, dá mu za ženu svou dceru.

Tak dlouho lovil pan Beneš pravdu, až vylovil lež. (Přihlásil se mu nějaký mládenec s proseknutou přilbou a hradní pán jej s velkými díky přijal jako svého zachránce. Posadil jej na čestné místo, sám mu předkládal nejlepší kusy masa a naléval víno. Mládenec přízně hradního pána využíval. Ucházel se i o ruku Svatavy, která mu podle slibu pana Beneše patřila.

"Pohled'," oslovil Svatavu pan Beneš, "to je tvůj ženich," a ukázal na mládence s proseknutou přilbou. "Statečnějšího sotva najdeš. Ještě tento týden vystrojím slavnou svatbu."

Svatava se ulekla. Málem by byla vykřikla, že otce zachránil 'Vojmil a že mládenec lže. Ale pak řekla odhodlaně: "Než toho tady, raději se nikdy nevdám." Popuzen vstal Beneš Heřmanóv prudce od stolu, až se skácela na stolní desce konvice a víno z ní teklo jako krev.

"Je to mé přání," zvolal. Svatava stála mlčky se slzami v očích.

Otec pokynul a přiběhly stráže. Na rozkaz pána odvedly Svatavu do nejhlubšího vězení hradu. A bylo to vězení vtesané do skály, chladné a vlhké a den i noc se tu vlekly v šeru, neboť okénko bylo malé, jen jako když pukne skála.

Po sedm dní sem chodíval otec za dcerou a žádal ji, aby ho poslechla a mládence si vzala za muže. Po sedm dní mu dcera odpovídala: "Nemohu si ho vzít."

Sedmého dne večer rozhodl Beneš Heřmanóv, že dá svou dceru zazdít. Za svitu pochodní nanosili služebníci kámen a zazdili vězení se Svatavou. Svatavě ubývá ve džbánu voda. S pláčem se loučí se světem. Naposled vzhlédne k úzkému oknu a zahlédne jedinou hvězdu. Zahlédne hvězdu a zaslechne hlas: "Svatavo, neměj strach, už jsem ti blízko." Svatava je zmatená, neví, kdo k ní promlouvá. "To jsem já, Vojmil," ozve se znovu a v okně se ukáže stín lidské hlavy.

Po srázné skále se vyšplhal Vojmil až k hradnímu vězení. Uvazuje provaz a vylamuje kus za kusem pískovcový balvan okolo okénka. Už může podat Svatavě ruku, už slyší radostně bít její srdce. Tiskne ji k sobě a spouští se s ní po provaze do hluboké rokle.

Jen se dotkne patami mechu a složí do trávy zesláblou Svatavu, vyhrnou se z mladého doubí ozbrojenci hradního pána a Beneš Heřmanóv předstoupí před Svatavu a Vojmila.

"Posviť mi," rozkáže muži s pochodní a prohlíží si únosce své dcery. Vidí Vojmila v černém odění a vidí šrám na jeho čele. Vidí Svatavu klečící v trávě a poznání a lítost mu nedovolí promluvit.

V tichém průvodu se vrátí všichni na Hrubou Skálu a mládenec - podvodník kolem nich proběhne a ztratí se v lese.

A pak byla slavná svatba Vojmila se Svatavou a na hradě bylo světel, až zářil, jako by hořel. A všechna ta záře svítí podnes na cestu těm, kdo se mají tak rádi, že ani skála jejich lásku nezastaví.

10 zastavení v Českém ráji, Jaroslava Velartová, 1990

článek převzat z www.cesky-raj.cz - velmi pěkně zpracovaných stránkách o Českém ráji - jejich návštěvu doporučujeme..!