www.PRACKOV.com

Legendy - O založení Bílého mlýna
přidal: Miloš (19. 2. 2006)

Asi půl hodiny cesty od Jičína na západ jsou proslulé Prachovské skály. Ukryty zvědavým zrakům v hlubokých lesích, poskytovaly roklemi, jeskyněmi a tajemnými chodbami již za dob dávno minulých uprchlíkům a okolnímu obyvatelstvu útulek před nepřátelskými vpády. Ale i loupežníci v nich vyhledávali skrýše pro své nekalé řemeslo v dobách, kdy u nás nebylo radno putovat od města k městu bez ozbrojeného průvodu. Odtamtud podnikali loupežné výpravy do okolních dědin, drancovali a odnášeli do svých skrýší bohatý lup. Přepadali pokojné rolníky vezoucí obilí do mlýnů i obchodníky jedoucí se zbožím na trh a vše ukrývali na Prachově.

Kdysi se usadila ve skalách zvláště četná a odvážná tlupa zbojníků, jež sužovala okolní lid. Tu smluvili se venkované i jičínští občané, a ozbrojivše se, jak mohli nejlépe, obklíčili skály. Obezřetně postupovali ze všech stran tak, že se loupežníci octli v pasti, z níž nebylo vyváznutí. Nastal krutý boj. Mnoho lupičů bylo pobito a raněno, někteří byli spoutáni a odvedeni. Jen několika se podařilo utéci tajnými chodbami.


Utekli také dva nejchytřejší, Dlask a Turek. Dlask byl starý loupežník, který se kdysi vrátil z tureckých válek, a protože ničím jiným než mušketou a palašem nedovedl vládnout, dal se na Ioupežnické řemeslo. Turek byl mladší, synek bohatých rodičů, sedláků z Libuně. Táta jej dal na studie, ale zle to dopadlo. Synek nebyl hloupý, hleděl si však víc korbele než učení, tak ho ze školy vyhodili.


Tito dva zašli až ku Praze a našli úkryt v malé hospůdce na předměstí. Za zbylé peníze s. najali světničku a hostinského požádali, aby do ní nikoho nevpouštěl. Ten jim rád vyhověl, vždyť zaplatili dvojnásob, než bylo zvykem. Na tom mu záleželo nejvíce, jinak se o své nájemníky nestaral.


Za několik .dní přišel do hostince chudý krajánek a prosil o nocleh. Hostinský ho odkazoval, že nemá místo, ale když nepřestával prosit a přitom ještě naříkal na veliké bolesti zubů, položil ho do kuchyně, jež byla od světnice Ioupežníků oddělena jen prkennou příčkou. Krajánek nespal celou noc bolestí, a tak se stalo, že vyslechl hlasitý hovor svých sousedů.


Mladší Ioupežník si stýskal: "Již to déle nevydržím. Proč se tady nuzujeme, když v Prachově máme všeho dost." "Nenaříkej," konejšil ho starší, "jen počkej trpělivě! Až všechno utichne, vrátíme se a poklad pod vysokou skálou v rokli vyzvedneme." "Jen najdeme-li místo," namítl mladší. "Buď bez starosti," mluvil druhý, "sám jsem vyryl do skály znamení slunce, měsíce a hvězdy, a jak vysoko jsou ta znamení nad zemí, tak hluboko v zemi leží poklad." Hovořili ještě dále, ale mlynářský již neposlouchal. Věděl dost. I na bolest zubů zapomněl a rána se ani dočkat nemohl. Sotva se ukázaly červánky na východě, vzbudil hospodského, zaplatil a zamířil k Jičínu. Což aby tak někdo jiný poklad vyzvedl. Možná že i jiní loupežníci o něm věděli! Tyto myšlenky a obavy ho poháněly ke chvatu. Konečně viděl z dálky jičínskou bránu. Brzy nato již kupoval v městě lopatu, rýč a motyku a vydal se do blízkých skaI.


Hledal, hledal dlouho, ale znamení nebeských těles nenalézal. Ani na nocleh do města nešel, raději přespal ve skalách. Ale spánek před ním prchal, a když přece na chvilku zdříml, již postrašeně vyskočil. Zdálo se mu, že už někdo jiný poklad odnáší. Ještě sluníčko neozlatilo nejvyšší skalní vrcholky a už chasník klopýtal s náčiní-m od skály ke skále, prolézal roklemi a houštinami, hledaje znamení. Nakonec k smrti vyčerpán, se vzdal veškeré naděje a zoufale hodil náčiním do křoví. A hle! Jak dopadla motyka na keř, objevil se za ohnutou větví na skále obraz slunce, měsíce a hvězdy, neumělou rukou do měkkého pískovce vyrytý. Rázem z něho únava spadla. S horečným chvatem se pustil krajánek do práce. Kopal, kopal, když tu zazvonila motyka o tvrdý kov. Když odházel vrchní vrstvu hlíny, objevilo se v záři zapadajícího slunce několik malých truhlic plných zlata a stříbra.


Poklad byl tak veliký, že z něho mohl být krajánek do smrti bezstarostně živ. Ale byl zvyklý práci, o lenost nestál. Vystavěl si tedy na Cidlině kamenný mlýn, který dal pěkně obílit. Protože ostatní mlýny v okolí byly jen dřevěné, říkalo se mu Bílý mlýn. Na svoji dřívější chudobu bohatý mlynář nikdy nezapomněl, rád pomáhal chudým a nikdy jim neodepřel pomoc.


Až si jednou zajdeš do Prachova pokochat se krásou skalního města, nezapomeň také vyhledat skálu s vyrytými obrazy nebeských těles! Ale poklad už nehledej! Ten odnes! chudý krajánek.

 

10 zastavení v Českém ráji, Jaroslava Velartová, 1990

článek převzat z www.cesky-raj.cz - velmi pěkně zpracovaných stránkách o Českém ráji - jejich návštěvu doporučujeme..!