www.PRACKOV.com

Loktuše - povídání z historie 3
přidal: Miloš (18. 2. 2006)

O prvopočátcích zdejší obce je jen málo písemných dokumentů. Její historie se nám uchovala povětšině jen ústním podáním z jedné generace na druhou. Až první loktušský kronikář Štěpán Mlejnek z čp. 26 sepsal jakousi první historii obce podle vyprávění nejstarších občanů z Loktuš, kteří znali dějiny své obce zase od svých předků. Byli to většinou samí Mlejnkové: Václav Mlejnek čp. 5 (zemřel ve věku 90 let), Jan Mlejnek čp. 39 a otec kronikářův Vojtěch Mlejnek čp. 26. Stoprocentní věrohodnost kronikářských záznamů je tu sice více nežli sporná, přesto ale je zajímavé to líčení našich předků, jak snad vypadala minulost této vesnice.

Ves Lochtuše (něm. Lochtusch), nyní Loktuše, připomíná se již roku 1316 - 1318, kdy tato ves, jakož i okolní vesnice Loučky, Klokočí, Michovka, Vrát, Besedice aj. náležely panu Vokovi z Rotštejna. Tento se dostal časem v tuhé spory se svými příbuznými ze Zbiroh a z Frýdštejna, ve kterých došlo k drancování poddanských vsí, mezi nimiž byly i Lochtuše vydrancovány a spáleny.

Roku 1424 byla ves Lochtuše v majetku rytíře Paldra z Vařin a z Rotštejna. Roku 1426 byl vypálen hrad Rotštejn a ves Lochtuše připadla panu Jindřichu z Vartenberka.

Když po r. 1600 připadl celý kraj panu Albrechtu z Valdštejna, měla ves Lochtuše pouhých pět selských gruntů. Byla to nynější čp.: 18, 2, 9, 8, 4. Tyto grunty měly málo orné půdy. Většina pozemků byla tehdy ještě porostlá lesem, takže největší selský grunt, stávající na místě nynějšího čp. 4 (u Kalkusů) oséval jenom asi šest strichů pole. Dále zde byli ještě dva zahradníci (nynější čp. 5 u Šírků a čp. 15 u Ježků). Také tu stávala výsadní krčma, pozdější čp. 14, které vyhořelo. Krčma stávala někde nedaleko nynějšího čp. 20 u Buriánků.

Tehda bylo málo pracovních sil, které by mohly selské statky obdělat. Selský statek, nebo jak se říkalo grunt, nebyl tehdy ničím. Na některých usedlostech nestačili pole osít, jinde nestačili sklidit. Mnohý hospodář nemohl se ani dosyta najíst, chodil oděn hůře nežli leckterý žebrák.

Selská dcerka měla jedny střevíce, které nosila na všechnu parádu, do kostela i k muzice. Měla-li některá při muzice na krku dukát, byla to již moc bohatá a vyhlášená dívka. Mnohá nevěsta šla na vdavky v mámině suknici a ženich se na to nijak neohlížel. Vždyť ani jemu pokaždé nepadl vypůjčený kabát. Někdy měl šosy příliš krátké, jindy zbytečně dlouhé. Ale to bylo jedno, vždyť jej po kostele stejně svlékl, aby jej odvedl někdy až do sousední vsi. Sám pak mnohdy neměl naději po celý život na svůj vlastní.

Dostala-li některá nevěsta od rodičů šest nebo osm set zlatých, o té se mluvilo širokodaleko v kraji. Většinou však dostala jen nějakou tu peřinu, trochu hadrů do truhly, krávu nebo nějakou ovci a tím byla odbyta. Stávalo se prý u muziky často, že holky uložily střevíce pod lavici, aby si je při tancování nepotrhaly. Tančily bosy a mládencům to nic nevadilo, však sami poskakovali třeba jen ve dřevácích. Hodil-li chlapec muzikantům dvougrošák, byl už velikým kavalírem. …