Historie

Vypravuje se o něm též tato pověst...

Údolím Plakánku protéká po celé délce potok, po jehož obou březích ční do výše pískovcové skály, obrovití strážcové tichých lesů. Asi v těch místech kde nyní jest vesnice Sřehom, stával kdysi uprostřed lesů hrad (tvrz), v němž sídlil vážený a statečný rytíř. Měl jedinou dceru, o jejíž kráse vypravovalo se daleko široko. O ruku sličné dívky ucházeli se mnozí šlechticové z okolí i z dáli, ale žádnému se nepodařilo získati si její náklonnosti. Její srdce patřilo již chudému mladíkovi, s nímž scházívala se tajně v lese. Jedině staňčká chůva bývala svědkyní milostných schůzek, ale ta byla mlčenlivá jako hrob, raději by snad byla zemřela, nežli by prozradila svou velitelku. Až náhoda prozradila, co mělo být přísnému otci utajeno.

Pán hradu, rozloučiv se kdysi se svými drahými a uděliv potřebné rozkazy čeledi, odjížděl na několik dní ke vzdálenému příteli. Již byl se svou družinou, ujel hodinu cesty, když zpozoroval, že zapomněl doma listiny, jež nutně s sebou potřeboval. I vracel se v plném trysku nejbližší cestou do hradu, když tu spatřil svou dceru kráčeti s neznámým mladíkem. V hradě bylo boží dopuštění. Od té doby dával rytíř dceru tak přísně střežiti, že ves pod hradem dostala odtud své jméno „Střehom".

Dívka pokoušela se několikráte dáti svému milenci o sobě zprávu, ale vždy tomu bylo zabráněno. Smutně toulal se mladík po lesích, obcházel kolem hradu a hledal svoji dívku. A když se o ní nedozvěděl, tu prý bloudil lesem a plakal a plakal. Z mnohých slz vyrostly skály a v nich jeho duch sídlí nenacházeje pokoje. Bolestně lká a kvílí a nářek jeho za prudkých bouří přechází v divokou zuřivost a běsnění.

Proto také lid říká, že sám čert usadil se od těch dob ve skalách a jeden z pískovcových vrchů též nazývá „Čertovým hradem". Nářek a pláč její mísí se se vzdechy a kvílení jejího mivence, takže se ozývá údolím, odtud „Plakánek" zvaným.

Jiná pověst vypravuje, že za dob války tňcetileté žila ve Střehomi chudá vdova, jejíž muž zahynul v nedalekém lomu při práci. Měla dvě dítky, o něž se velmi pečlivě starala a jež byly jedinou její radostí. Jednoho dne vyšla si s nimi do lesa. Sama sbírala suché větve, zatím co děti trhaly jahody a honily se za pestrými motýly. Náhle uslyšela žena za sebou dvojí bolestný výkřik a tu teprve viděla, že děti zašly daleko od ní. Běžela po hlase, až dospěla k hluboké sluji ve skále, odtud se ozývaly poslední vzdechy jejich dětí. Lomíc zoufale rukama, volala o pomoc. Z okolních polí sběhlo se plno pracujících, ale pomoci nebylo, sluj byla tak hluboká, že se do ní dostati nemohli. Žena bolem zešílela a s pláčem potulovala se lesem, volajíc zoufale své děti.

Také se říká, že dítě mocného pána hradu (snad Kosti) zbloudilo v lese. Plakalo, volalo, až hladem a vysílením usnulo na věky. Teprve za několik dní bylo nalezeno s očima od vran vyklovanýma.

Pověsti - Písně a báje z Českého ráje, Jaroslav Folprecht, 2000

článek převzat z www.cesky-raj.cz - velmi pěkně zpracovaných stránkách o Českém ráji - jejich návštěvu doporučujeme..!